Jaroslav Skála byl český lékař – psychiatr, specialista na léčení alkoholismu a jiných závislostí a zakladatel první záchytné stanice. Maturoval v roce 1935. Studoval na lékařské fakultě v Praze a zároveň v Institutu tělesné výchovy a sportu. Ten absolvoval v roce 1939. Studia na lékařské fakultě nestihl dokončit, protože v době německé okupace byly vysoké školy uzavřeny. Nastoupil tedy jako učitel tělocviku na reálce v Plzni. Lékařskou fakultu dokončil až po válce v roce 1946. Původně se ucházel o místo na interní klinice, poté v Ústavu tělovýchovného lékařství, nakonec byl přijat až na pražské psychiatrické klinice. V září téhož roku byl vyslán na mezinárodní konferenci o alkoholismu do Bruselu, což mělo patrně rozhodující význam pro směrování jeho profesionální dráhy. Navázal kontakty s americkou skupinou Anonymních Alkoholiků a výsledkem diskusí bylo zahájení averzivní léčby disulfiramem . Myšlenkami Anonymních alkoholiků bylo inspirováno založení KLUSu – Klubu lidí usilujících o střízlivost. K němu došlo 5. února 1948. Sdružoval pacienty a absolventy odvykací léčby. Slibně se rozvíjející kontakty s AA přerušil Vítězný únor 1948. Další kontakty nebyly žádoucí z důvodů spirituálních prvků v programu 12 bodů AA, které byly v rozporu s oficiální ideologií. Dne 10. září 1948 zahájilo činnost protialkoholní oddělení v budově vedle kostela sv. Apolináře v Praze. To vedl Dr. Skála až do svého odchodu do důchodu v roce 1982. Během svého působení vypracoval komplexní léčebný program závislostí. V roce 1951 inicioval založení záchytné stanice – prvního zařízení svého druhu v Československu. Zabýval se i výzkumem, prevencí a léčbou závislostí na psychoaktivních látkách. Založil a v letech 1956–1981 vedl Sekci pro otázky alkoholismu a jiných toxikomanií, v roce 1993 se stal spoluzakladatelem Společnosti pro návykové nemoci v rámci České léka...