Ladislav Novomeský, též Laco Novomeský , byl slovenský a československý básník, publicista a politik Komunistické strany Slovenska, člen skupiny DAV, pověřenec školství a osvěty a poslanec československých zákonodárných sborů, v 50. letech pronásledovaný v rámci čistek v KSČ, v 60. letech rehabilitovaný. Pocházel z rodiny krejčího Samuela Novomeského a Irmy roz. Příkopové. Rodiče se přestěhovali ze Senice do Budapešti, kde se narodil a absolvoval obecnou školu a gymnázium . Po roce 1919 se přestěhovali a ve studiu pokračoval v Senici a na učitelském ústavu v Modre, kde v roce 1923 odmaturoval. Začal působit jako učitel a zároveň se jako externí posluchač zapsal na Filozofickou fakultu Univerzity Komenského, kde ho zaujala literární a politická činnost. Začal pracovat jako redaktor časopisu Mladé Slovensko , který převzal po Jánu Poničanovi a aktivně působí ve skupině DAV. Vstoupil do komunistické strany a pracoval v tiskových orgánech KSČ - jako redaktor, pak odpovědný redaktor Pravdy chudoby, Proletárky a Munkasa v Ostravě, redaktor Rudého večerníčku v Praze. V roce 1922 zveřejňuje příští davista Ján Poničan článek Slováci a internacionalismus v témže roce vzniká Volné sdružení studentů socialistů Slovenska, ve kterém působí kromě Poničana i Okáli, Clementis, Siracký, Tomášik-Dumín - zveřejňují nejdříve v časopise Svojeť, později v revue Mladé Slovensko. Novomeský na DAV navázal kontakt právě přes Volné sdružení studentů socialistů ze Slovenska. V Praze se pak stal spolu s Urxem, Okálim, Clementisem a Poničanem součástí avantgardní levicové skupiny DAV . O DAVu Novomeský prohlásil: V roce 1927 je vězněn za tiskové přestupky a platí pokuty. Jak uvádí Štefan Drug, policejní agenti o Novomeském v hlášeních psali jako o nebezpečném komunistovi ...

Gustáv Husák byl československý politik slovenského původu, vysoký představitel vládnoucí Komunistické strany Československa a v letech 1975–1989 osmý prezident Československa. Narodil se do rodiny Nikodéma Husáka a jeho manželky Magdalény roz. Fratričové . Jeho původní křestní jméno bylo Augustín. Jeho otec pracoval jako dělník v kamenolomu a sezonní zemědělský dělník, avšak v první světové válce utrpěl těžší zranění a poté se živil jako rolník; krátce zastával i post starosty Dúbravky. Gustáv Husák svoji matku nepoznal, neboť zemřela na tuberkulózu, když mu byl jeden rok. Jeho otec se znovu oženil. Od roku 1929 Gustáv Husák pobýval v bratislavských internátech. Během práce ve studentském hnutí poznal v roce 1935 svoji budoucí první manželku Magdu Lokvencovou s kterou se 1. září 1938 oženil. Měli spolu syny Vladimíra a Jána . Jeho první manželství skončilo rozvodem v roce 1960. Magda Husáková Lokvencová zemřela v roce 1966. Po smrti své první ženy se seznámil v roce 1966 s Vierou Millerovou, rozenou Čáslavskou, o deset let mladší než on. Zahynula 20. října 1977 při havárii vrtulníku na bratislavském letišti. V letech 1925–1933 studoval na Masarykově gymnáziu, kde patřil mezi premianty. Maturoval s vyznamenáním. V roce 1929, jako šestnáctiletý, vstoupil do Komunistického svazu mládeže a v roce 1933, jako student Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, měl vstoupit do Komunistické strany Československa. V roce 1937 absolvoval s vyznamenáním vysokoškolské studium. V roce 1938 byl promován a získal akademický titul JUDr. . Poté pracoval jako advokátní koncipient v advokátní kanceláři Vladimíra Clementise. Později se uváděl i s titulem CSc. . Vědecký titul kandidáta věd získal v Ústavu státu a práva československé Akademie věd v Bratislavě. Z...

Alfonz Bednár , okres Trenčín – †9. listopadu 1989, Bratislava), byl slovenský prozaik, scenárista a překladatel anglické a americké literatury, který použil novátorské tvůrčí postupy při zobrazování společenské situace po druhé světové válce. Obohatil též literární zpracování Slovenského národního povstání. Je autorem scénáře jednoho z nejuznávanějších snímků slovenské kinematografie Slnko v sieti. Alfonz Bednár se narodil v početné rolnické rodině. Na univerzitách v Praze a v Bratislavě vystudoval klasickou filologii, češtinu a slovenštinu. Poté krátce vyučoval na středních školách, ale nakonec působil jako novinář a do roku 1980 jako dramaturg Čs. státního filmu v Bratislavě. V druhé polovině šedesátých let se začal Bednár orientovat na současnost. Svými knihami kladl nepříjemné otázky socialistické přítomnosti. Satiricky a ironicky pranýřoval nedostatky každodenní hovorové slovenštiny, nevhodná slova, zažité slovní mechanismy, nesmyslné slogany a zvláště významovou prázdnotu šlágrových textů. Zvolil si formu alegorie a satiry. Jeho knihy z toho období jsou kritikou lidí moderní doby, kterým chybí pozitivní vnitřní síly a citové rodinné vazby. Napsal také cestopis a je autorem několika televizních a filmových scénářů. V roce 1963 pořídil Alfonz Bednár první svazek Dějin slovenské literatury, vysokoškolské učebnice, v níž uplatnil osobitý pohled na problematiku a novou koncepci literárních dějin.