Podtitul: Amerikou, Tichomořím do Asie.
Chudí - ale šťastní. Jako protiklad to zní jen lidem z civilizovaného světa - ti totiž považují materiální blahobyt za nejdůležitější měřítko štěstí. Jinak je tomu u přírodních národů. Bída a štěstí přebývají u nich často pod jednou střechou.

Na svých cestách po různých končinách světa se autor pokaždé znova přesvědčil, že nejšťastnější lidé, které potkal, žijí daleko od vší civilizace. Neznají pro nás tak nepostradatelné spotřební statky, nebo o ně neusilují. A jsou šťastní, i když chudí. Jejich nenáročnost nemůže být ovšem alibi pro to, aby byli ponecháni sami sobě, když je ohrožuje hlad, nemoci nebo přírodní katastrofy.Čas nehraje při cestách Leoše Šimánka žádnou roli. Jen tak se mu totiž daří nacházet nejodlehlejší kouty na kontinentech, kde i na konci dvacátého století má domorodé obyvatelstvo minimální nebo vůbec žádný kontakt s vnějším světem. Je soběstačné, žije uprostřed přírody - s ní i z ní. Šimánek byl vždy znova dojat otevřeností a pohostinností právě těchto lidí, počínaje Eskymáky v Kanadě, indiány v Severní i Jižní Americe, přes Polynésany a Melanésany v jižních mořích, Papuánce na Nové Guineji nebo domorodce v Irianu-Jaya, až po obyvatele odlehlých krajů evropské i asijské části ruské veleříše. Jakkoli rozdílné jsou národy i kmeny, které autor představuje slovem i obrazem, jedno mají společné: Jsou chudí, pozemský majetek skoro neznají, jsou však šťastní!