Pavel Kosatík je český novinář, scenárista a spisovatel. V roce 1984 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Po studiích začal pracovat v agentuře DILIA jako právník specializovaný na autorské právo, po dvou letech přešel do nakladatelství Československý spisovatel . Pracoval jako redaktor v několika nakladatelstvích a v redakcích – Mladá fronta DNES , Reflex , Hospodářské noviny, Ikarie – 1990. Od roku 1996 je na „volné noze“. Začal jako spisovatel sci-fi, dnes je znám jako spisovatel literatury faktu, literární historik. Pravidelně publikuje v časopisech Týden a Respekt . Spolupracuje s Českým rozhlasem, je jedním z pravidelných hostů pořadu Jak to vidí... Založil nakladatelství Kdo je kdo. Vystupoval rovněž na podvečerech v Divadle Kolowrat a Klubu techniků , které pořádalo Masarykovo demokratické hnutí. Je od roku 2011 počtvrté ženatý a má čtyři děti. Za knihu Jan Masaryk: Pravdivý příběh získal Výroční cenu nakladatelství Mladá fronta za rok 1999. Za knihu Ferdinand Peroutka: Pozdější život obdržel Výroční cenu Nadace Český literární fond za původní literaturu za rok 2000 a od Nadace Charty 77 Cenu Toma Stopparda za rok 2001. Tuto knihu také ocenili čtenáři ve vánoční anketě Lidových novin jako nejzajímavější knihu literatury faktu v roce 2000. Za rok 2009 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. V roce 2010 se jeho soubor 16 esejů s názvem České snění umístil na 4. místě v anketě Kniha roku Lidových novin. Jeho kniha České snění byla na portálu Českého literárního centra zařazena do přehledu Vrcholy české non-fiction 2007-2017 . Šéfredaktor časopisu Národní 3, který vydávalo SSČ AV, v. v. i.

Marie Vaculíková , známá především pod jménem Madla, byla manželkou českého spisovatele Ludvíka Vaculíka a jako postava se objevuje v mnoha jeho knihách, především v Českém snáři. Byla autorkou dvou knih dopisů českému básníkovi a výtvarníkovi Jiřímu Kolářovi a ze svého vztahu s Vaculíkem, který jí býval často nevěrný, se zpovídala v knize rozhovorů s Pavlem Kosatíkem Já jsem oves. Narodila se ve Spešově u Blanska. Její maminka zemřela, když jí bylo sedm let. Vystudovala měšťanskou školu. Poté byla poslána do učení do Baťových závodů ve Zlíně, kde se seznámila s Ludvíkem Vaculíkem. Zde se starala o mládež. Po náletu na Zlín v roce 1944 přešla do závodu ve Zruči nad Sázavou. Poté pracovala jako vychovatelka v příhraniční oblasti ve Františkově, kam za ní přijel Ludvík Vaculík. V prosinci 1949 si Ludvika Vaculíka vzala za muže. Postupně se jim narodili tři synové – Martin, Ondřej a Jan. V padesátých letech věnovala zejména výchově dětí. Syn Martin emigroval do Francie. Na počátku 60. let byla zaměstnána jako poslechářka pořadů Českého rozhlasu, na které psala hodnocení. Spolupodílela se na zavedení pořadu o antické knihovně. Stála u zrodu Klub spřízněných duší při divadle Semafor. Pomáhala organizovat debatní večery, na kterých vystupovali například Jaroslav Seifert, Jan Procházka, Vilém Stanovský aj. Pomáhala vydávat klubový zpravodaj, jehož poslední číslo vyšlo v prosinci 1971. Klub pod tlakem změnil název a Madla Vaculíková musela v roce 1972 v Klubu z politických důvodů ukončit činnost. Následně získala práci v manželské poradně ve Slezské ulici na pražských Vinohradech, kde zůstala až do důchodu, do kterého odešla v roce 1973. Nejprve byla zaměstnána jako administrativní pracovnice, později povýšila na vedoucí příjmu. Po Chartě 77 měla zakázáno být v místnosti s klienty sama. Chartu 77 nepodepsala z důvodu ochrany rodiny, zajištění živobytí a pojištění pro děti i manžela. V Dobřichovicích, kd...