Milada Paulová byla česká historička a byzantoložka, první docentka v Československu. Narodila se do rodiny cukrovarnického úředníka Františka Paula a jeho manželky Anny, rozené Bernardové. Tři roky po narození přišla o matku. Od malička trpěla tuberkulózou, se kterou bojovala celý život. V roce 1904 se s otcem přestěhovala do Prahy, kde začala navštěvovat střední školu. Po soukromé přípravě složila maturitu na Akademickém gymnáziu v Praze jako externistka. V roce 1913 vstoupila na Filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity. V lednu 1918 byla promována na doktorku filozofie. Na počátku dvacátých let rok a půl studovala v Jugoslávii, kde mimo jiné navštěvovala přednášky tamějších profesorů Stanoje Stanojeviće, Čoroviće a dalších. Jejím hlavním úkolem ale bylo sebrat písemný a ústní materiál k dějinám jihoslovanského a také českého odboje. Na základě těchto materiálů po návratu napsala několik cenných prací. Za nejdůležitější, Jugoslavenski odbor. Povijest jugoslavenské emigracije za svjetskog rata od 1914.-1918., byla navržena na docentku. Kolokvium a přednášku na zkoušku absolvovala v roce 1925 a stala se první docentkou Karlovy univerzity; byla první ženou v Československu, která získala právo přednášet na univerzitě. Svému celoživotnímu dílu se věnovala i v dalších letech, kdy vznikly knihy Kongres potlačených národností Rakouska-Uherska v Římě roku 1918, Jihoslovanský odboj a česká Maffie , Masaryk a Jihoslované, Dějiny Maffie: odboj Čechů a Jihoslovanů za světové války 1914–1918 a další drobné články. V roce 1935 byla jmenována mimořádnou profesorkou a po druhé světové válce řádnou profesorkou s účinností od 28. října 1939. Stala se tak první profesorkou v Československu. Po druhé světové válce se zaměřila především na byzantologii, ke které ji vedl její učitel Jaroslav Bidlo. Dílo o vnitřním odboji zakončila až na sklonku života, na konci šedesátých let, knihou Tajný...

Přemysl Šámal byl český a poté československý politik, účastník protirakouského a protinacistického odboje, kancléř prezidenta Tomáše G. Masaryka a Edvarda Beneše. Po absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovy pracoval jako advokát, zároveň působil např. v Muzeu Království českého nebo v Matici české. Také byl aktivním členem České strany pokrokové , od roku 1914 stál v jejím čele. Na začátku 1. světové války byl jedním ze zakladatelů a organizátorů odbojové organizace Maffie. Po emigraci E. Beneše stál v jejím čele a měl velkou zásluhu na tom že nebyla nikdy odhalena, byl dobrým koordinátorem konspiračních sítí. Od února 1918 podporoval Českou státoprávní demokracii, do níž převedl velkou část bývalých realistů. V říjnu 1918 se zúčastnil jednání českých politiků s Edvardem Benešem v Ženevě, během pražských události 28. října tak nebyl přítomen v tuzemsku. Po vzniku samostatného Československa se stal pražským starostou. Od roku 1918 byl také poslancem Revolučního národního shromáždění za Českou státoprávní demokracii, respektive z ní vzniklou Československou národní demokracii. Mandátu se vzdal na 72. schůzi v září 1919. V roce 1919 se stal přednostou Kanceláře prezidenta republiky, kterým byl až do prosince 1938. Kvůli této funkci se vzdal funkce pražského starosty. Po začátku 2. světové války stál v čele odbojové organizace Politické ústředí, seskupující politiky z různých stran. Měl krycí jméno Oráč. 27. ledna 1940 byl ve svém bytě v pražské Karmelitské ulici 14 zatčen gestapem za své protinacistické postoje. Byl čtyři měsíce vyslýchán a poté uvězněn v berlínské věznici Alt-Moabit. Odtud byl na vysokou kauci propuštěn do soukromé nemocnice v Berlíně, ve které krátce poté zemřel. In memoriam byl v roce 1992 vyznamenán Řádem Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. Poprvé se oženil 31. července 1899 s Annou Nekvasilovou , dcerou karlínskéh...