Božena Němcová, rodným jménem Barbora Novotná, později Barbora Panklová byla česká spisovatelka národního obrození. Někdy bývá řazena k pozdnímu romantismu nebo ranému realismu, většinou je však umisťována na rozhraní těchto dvou směrů, případně je označována za autorku, která se těmto zařazením vymyká. Lze též uvažovat o souvislostech se sentimentální estetikou biedermeieru. K jejím čtenáři nejoblíbenějším a nejčtenějším dílům patří prózy Babička a Divá Bára i její pohádky. Božena Němcová také napsala obrazy ze života. Vzdělání, zejména německé, získala v letech 1830–1833 ve Chvalkovicích, svůj český pravopis zdokonalovala až v dospělosti, během prvního pobytu v Praze. Je spojována s emancipačními snahami ženskými i národními. Svým působením si vydobyla pozici české národní patronky a pomyslné strážkyně národní identity. Kromě literárního díla Boženy Němcové je předmětem zájmu také její soukromí, zejména nešťastné manželství a vztahy s muži, ale také bída, politická perzekuce a zdravotní obtíže, jež vedly k její předčasné smrti. Objevily se rovněž hypotézy o nemanželském původu spisovatelky z milostného vztahu šlechtických rodičů. Ve 20. století si Němcová udržovala stálou pozornost umělců i badatelů. Ve 30. a 40. letech 20. století se stala múzou avantgardních básníků, mimo jiné Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta a Františka Halase. Přínos Němcové pro českou kulturu zdůrazňovaly osobnosti jako František Xaver Šalda nebo Václav Černý. Také komunističtí autoři jako Zdeněk Nejedlý a Julius Fučík ji označovali za klíčovou autorku českého národa v 19. století. Fučík ji vnímal jako zakladatelku novodobé české prózy. Od 50. let byla ovšem interpretace její tvorby zcela podřízena vládnoucí ideologii. Božena Němcová byla prezentována jako předchůdkyně socialistických myšlenek. Její díla, podobně jako spisy Aloise Jiráska a Josefa Kaje...

* 18. 9. 1923, Mladá Boleslav † 8. 6. 2003, Praha Literární teoretik a historik, editor Jeho první ženou byla Jaroslava Otrubová , která se také podílela na některých jeho edicích, druhou literární historička Zina Trochová . Otruba se narodil v rodině učitele působícího v Dobrovici a od 1935 v blízké Mladé Boleslavi, kde vystudoval klasické gymnázium a vyučil se knihařem . Byl činný v odboji, 1944–1945 z rasových důvodů vězněn. Studoval na FF UK slovanskou, klasickou a germánskou filologii ; PhDr. získal 1949 prací o poezii Otokara Fischera Drama vlastní duše. V letech 1948–1950 pracoval v kulturně propagačním oddělení ústředního sekretariátu Svazu bojovníků za svobodu, 1951–1952 na ministerstvu školství a kultury s pověřením řídit přípravu expozice české literatury v pozdějším PNP v Praze na Strahově. Od roku 1952 do roku 1985, kdy odešel do důchodu, byl Otruba zaměstnán v ÚČL, resp. ÚČSL ČSAV. Pracoval zde v oddělení pro českou literaturu 19. století . V roce 1968 byl postaven do čela oddělení pro studia lingvoliterární a textologii, po reorganizacích pak od 1972 působil jako člen redakce Lexikonu české literatury . V letech 1990–1992 byl předsedou vědecké rady ÚČL. CSc. získal v roce 1958 na základě práce Tylovo dílo v literárním vývoji třicátých let, DrSc. v roce 1993 obhájením monografie Mezitextovost jako záležitost znaková a hodnotová. Od roku 1940 publikoval básně, recenze a fejetony v regionálních časopisech Mladoboleslavské listy, Rodný kraj . 1946–1949 uveřejňoval literární příspěvky v mladoboleslavském časopise Mladé archy a 1948–1951 v Hlasu revoluce, kde tehdy spoluřídil kulturní rubriku . Dále publikoval v periodikách: Časopis pro ...