Carl Friedrich von Weizsäcker byl německý fyzik, filosof a veřejný činitel. Narodil se v rodině diplomata a se svými rodiči pobýval na různých místech: ve Stuttgartu, v Baselu a od roku 1925 v Kodani, kde se seznámil s W. Heisenbergem, který ho získal pro studium fyziky. V letech 1929 až 1933 studoval fyziku, astronomii a matematiku v Berlíně, v Lipsku a v Göttingenu; mezi jeho učiteli byl i Heisenberg a Niels Bohr. Roku 1937 se oženil se švýcarskou historičkou G. Wille a měl s ní čtyři děti. V roce 1989 získal Templetonovu cenu. Po habilitaci v roce 1936 pracoval Weizsäcker ve fyzikálním ústavu v Berlíně a zabýval se hlavně vazební energií atomového jádra a nukleárními procesy, jež probíhají v nitru hvězd. Už před začátkem 2. světové války věděl o možnosti atomové či „uranové“ bomby a spolu s Heisenbergem a s objevitelem štěpení jádra Otto Hahnem o tom diskutovali. Weizsäcker vytvořil teorii plutoniové bomby, dal to na vědomí Ministerstvu války a v roce 1942 podal patentovou přihlášku. Roku 1941 navštívil spolu s Heisenbergem N. Bohra v tehdy obsazené Kodani. Heisenberg později řekl, že smyslem bylo uzavřít dohodu o tom, že se bomba vyvíjet nebude, Bohr však rozhovor pochopil jako nabídku ke spolupráci na německém projektu a za dobrodružných okolností uprchl do Británie a do USA. Jeho svědectví přispělo k tomu, že vědci v USA naopak vývoj bomby navrhli a uskutečnili. Německé velení však usoudilo, že se musí soustředit jen na projekty, které slibovaly rychlé nasazení a projekt bomby nepodpořilo. Další výzkum pak probíhal v malém měřítku a bez naděje na realizaci, nicméně pokračoval až do roku 1945. Od roku 1946 vedl Weizsäcker Planckův ústav pro fyziku v Göttingenu, věnoval se však především – jako jiní účastníci vývoje atomové bomby – otázkám odpovědnosti vědců a vědecké etiky. Veřejně vystupoval proti vyzbrojení Německa atomovými zbraněmi a zabýval se otázkami světového mír...