Jiří Horák se narodil 4. prosince 1884 v Benešově v rodině právníka, zemřel 14. srpna 1975 v Martině, kde je i na Národním hřbitově pochován mezi členy rodiny své manželky Anny Horákové-Gašparíkové, jedné z prvních slovenských profesionálních historiček, která byla knihovnicí a archivářkou prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. V roce 1906 absolvoval studium slavistiky a germanistiky na filozofické fakultě české univerzity v Praze, kde byl žákem a později spolupracovníkem Jiřího Polívky. V letech 1916 až 1919 byl profesorem na reálce, později na gymnáziu v Praze. Habilitoval v roce 1919 . V letech 1922 až 1926 působil jako mimořádný profesor Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 1926 byl profesorem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Byl členem České akademie věd a umění a Královské české společnosti nauk a mnoha dalších významných společností, i zahraničních. Významné je jeho působení v Československé akademii věd: v letech 1952-1954 byl vedoucím Kabinetu pro lidovou píseň, v 1954-1957 vedoucím folkloristického oddělení Kabinetu pro etnografii a folkloristiku ČSAV a v letech 1957-1964 ředitelem Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze. Ve svém díle monograficky zhodnotil dílo mnoha představitelů slovanských literatur a slavistiky . V rámci dějin národopisu vyzvedl J. Dobrovského, F. L. Čelakovského, K. J. Erbena, B. Němcovou, J. Kollára, P. J. Šafaříka, Ľ. Štúra, P. Dobšinského, J. L. Holubyho a A. Halaše. Jako folklorista se zabýval hlavně pohádkou a českými a slovenskými lidovými písněmi. Věnoval se porovnávacím dějinám slovanských literatur, slovanské folkloristice a historii národopisu. Je autorem mnoha monografií a editorem výběrů z českého, slovenského a slovanského folkloru. K jeho nejvýznamnějším dílům patří práce: Naše písně , Český Honza , České pohádky ...

Narozen 1943. Ing., publikace o historii letectví.

Radomír Václav Luža byl česko-americký historik a politický činitel, představitel domácího odboje. Narodil se v rodině legionáře a pozdějšího generála Československé armády Vojtěcha Borise Luži, jednoho z klíčových představitelů československého odboje za druhé světové války. Stejně jako jeho otec se zapojil do partyzánského hnutí a na sklonku války se stal velitelem asi tisícičlenné partyzánské brigády operující v okolí Brna. V říjnu 1944 byli skupinou vedenou Lužou zastřeleni příslušníci přibyslavské četnické stanice, což se později stalo předmětem kontroverzí. Po válce vystudoval práva na Masarykově univerzitě v Brně a tehdy také vstoupil do sociální demokracie. Za svou politickou angažovanost byl však po únorovém převratu označen za nepřítele lidové demokracie a zbaven všech veřejných funkcí. Odešel do exilu, nejprve do Francie a pak do USA, kde žil s přestávkami až do své smrti. Angažoval se v exilových organizacích a v létě 1948 připravoval odchod Edvarda Beneše na Západ, k němuž však kvůli prezidentově zdravotnímu stavu nakonec nedošlo. Zakotvil v univerzitním prostředí a postupně se stal respektovaným odborníkem na nejnovější dějiny českého a německého prostoru. Jeho kniha o vysídlení sudetských Němců se stala prvním a nadlouho jediným dílem na toto téma. Od roku 1967 působil na Tulane University v New Orleans a v 90. letech také na FF MU. Navzdory jeho aktivitě v Mezinárodním svazu socialistické mládeže byl trvale sledován StB. Po sametové revoluci se účastnil obnovy Československé sociální demokracie a podílel se na práci organizací orientovaných na svobodu a vlastenectví. V roce 1995 byl povýšen do hodnosti plukovníka v záloze a o rok později mu byl udělen Řád T. G. Masaryka. Vedle toho obdržel i ocenění na poli vědy. Dnes jeho jméno nese cena udělovaná v oboru středoevropských dějin....