Byl básníkem, prozaikem, překladatelem, a politicky a kulturně činným člověkem. Narodil se 3. října 1901 v Brně v rodině textilního dělníka. Rodina jeho otce pocházela z Kunštátu na Českomoravské vrchovině. Když mu bylo osm let, zemřela mu matka, rodina se přestěhovala do Svitávky u Blanska a otec se znovu oženil. V roce 1914 se rodina opět přestěhovala do Brna. Učil se knihkupcem a v době otcova zajetí na ruské frontě v době první světové války pracoval jako příručí a v letech 1922-24 jako úředník v pojišťovně. Již v mládí ho otec přivedl mezi komunistickou mládež a v roce 1921 se stal členem KSČ. Psal do novin první články a verše. Začal psát do Rovnosti, řídil tam rubriku mládeže. V té době se seznámil s Bedřichem Václavkem, pomáhal zakládat Devětsil v Brně a vydával revue Pásmo. V roce 1925 odjel na půl roku do Paříže, po návratu se přestěhoval do Prahy a našel zaměstnání jako redaktor nakladatelství Orbis. V roce 1931 podnikl novou cestu, tentokrát do Itálie a jižní Francie, v roce 1936 se zúčastnil zájezdu do Španělska. Po návratu napsal řadu básní inspirovaných cestou. Ty vyšly posmrtně v brožuře Španělský podzim Františka Halase: fakta a dokumenty . Roku 1936 se také oženil a z manželství se narodili dva synové. Za války se účastnil odboje a pracoval v Národním revolučním výboru spisovatelů. Po válce byl přednostou odboru ministerstva informací, poslancem Národního shromáždění a předsedou Syndikátu českých spisovatelů. Zemřel 27. října 1949 v Praze na selhání srdce, pohřben je v Kunštátu. Jeho dílo není příliš obsáhlé , ale je považováno za vrchol české poezie meziválečných let a bylo vzorem pro mnoho mladých básníků. Verše nejsou libozvučné, často jsou násilně přerušené, autor vytvářel vlastní slova, neologismy nebo neobvyklou větnou skladbu. Zdůrazňoval smrt a používal archaismy. Jeho dílo je ovlivněno existencionalismem....

Ludvík Kundera byl český básník, dramatik, prozaik, překladatel z němčiny, editor, literární historik, člen 'Sdružení Q'. Byl synovcem klavíristy a hudebního vědce Ludvíka Kundery a bratrancem známějšího spisovatele Milana Kundery. Ludvík Kundera byl spjatý s avantgardními směry, především surrealismem. Po maturitě na litoměřickém gymnáziu se zapsal na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, ale přešel do Brna. Tam ho zastihlo uzavření vysokých škol, a proto studium na FF MU, obor bohemistika a germanistika, dokončil až v roce 1946. Za války byl totálně nasazen v Německu ve Špandavě. Po válce se stal jedním ze zakladatelů postsurrealistké Skupiny Ra. V letech 1968–70 byl dramaturgem Mahenovy činohry v Brně, odkud byl normalizací vypuzen a žil bez stálého zaměstnání, avšak při pokračující literární činnosti, v Kunštátu. Bylo mu zakázáno publikovat, přesto se literatuře věnoval i nadále . Jako historik se zaměřoval zejména na Františka Halase, Hanse Arpa a Bertolta Brechta. Ve svých rozhlasových hrách usiloval o antiiluzívní divadlo. Po roce 1989 začal přednášet, v letech 1991–2004 přednášel na katedře germanistiky FF UP. Zemřel v roce 2010 v Boskovicích. Pohřeb se konal v krematoriu v Brně, urna s ostatky pak byla pohřbena do hrobu v Kunštátě. V roce 1994 byl jmenován čestným občanem města Brna. 1. června 2000 byl jmenován čestným občanem města Litoměřice, mimo jiné jako student litoměřického gymnázia. V červnu 2000 převzal v Bratislavě Cenu Jána Smreka za celoživotní dílo - z rukou Smrekova syna I. Čieteka a prvního laureáta Ceny J. Smreka švédského básníka T. Tranströmera. V roce 2002 převzal na lipském mezinárodním knižním veletrhu 'Cenu za celoživotní dílo' oceňující přínos ke zprostředkovávání české a německé literatury. V den státního svátku 28. října 2007 mu prezident České republiky Václav Klaus udělil Státní vyznamená...

Bohdan Lacina byl český malíř, grafik, ilustrátor, a profesor dějin umění a výtvarné výchovy. Bohdan Lacina se narodil ve vesnici Německé u Jimramova, která se dnes jmenuje Sněžné, ještě před první světovou válkou 15. února 1912. Svou cestu za uměním zahájil na přímluvy svého staršího bratra na novoměstské reálce, odkud přešel na brněnskou techniku a pak na učitelský směr pražské Vysoké školy architektury. Jeho pedagogy na tehdy prestižní výtvarné škole byli mimo jiné krajan Oldřich Blažíček a Cyril Bouda. Do umění vstoupil jako člen Levé fronty a vyrovnával se s vlivy svých vzorů jako Josefa Šímy, Salvátora Dalího a dalších surrealistů. Zásadní význam pro jeho rozvoj a další tvorbu mělo i seznámení se s Karlem Teigem a styk s uměleckou avantgardou. Ve 30. letech patřil do surrealistické Skupiny Ra. Poprvé vystavoval v D 37 a hned po skončení války v roce 1945 se zúčastnil v Praze výstavy Československá avantgarda. Prezentoval se i v zahraničí jako účastník expedice Art tchécoslovaque 1938-1946 v Paříži a v Bruselu. V roce 1941 se Lacina seznámil s Františkem Halasem a s Oldřichem Menhartem, typografem nazývaným „kníže české knižní kultury“, což odráží jeho trvalý vztah ke knižní grafice. Celkem ilustroval více než 60 knižních titulů. Od roku 1946 až do 1958 působil ve Výzkumném ústavu pedagogickém a na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně. V roce 1959 se stal vedoucím Katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UJEP. V roce 1962 přešel na Filozofickou fakultu univerzity v Brně, kde byl v roce 1967 jmenován profesorem. Předtím učil v Jevíčku a v Boskovicích. Jako vysokoškolský pedagog se razantně stavěl proti požadavkům normalizátorů a zastával se studentů.