Barokní architektura a ostatní výtvarná umění této epochy, jež zaujímá časový úsek vymezený přibližně lety 1600 a 1770, sloužily jako nástroj pro inscenování velkého divadla světa. Jeho první akt se odehrál v Římě, odkud se barokní umění rozšířilo po celé Evropě. Papežům jakožto hlavním zadavatelům děl barokní ho umění nešlo jen o velebení Boha, ale také o vlastní slávu a protireformační propagandu. Inscenace představení hlásajících bezmála božskou slávu a nádheru moci na dvoře Krále Slunce Ludvíka XIV. byla symbolicky povýšenou demonstrací centralistické ideje řádu: z prvního mezi všemi dvory bylo ostatním regionům Francie i jiným zemím zvěstováno, jaké má být jejich (podřízené) místo v celkovém řádu. Versailles se staly nedosažitelným vzorem četných evropských dvorů, jež byly ve druhé polovině 17. a v 18. století centrem moci i kultury. Je příznačné, že řečí dvorské kultury byla francouzština.

Vedle protireformačních katolických zemí a regionů a evropských dvorů, jakožto vlastních center barokního umění, je v tomto svazku osvětlena i role protestantského měšťanského světa, se ozřejmuje přeznačení náboženských hledisek v aspekty praktické životní morálky.

Pojednání o malířství se v tomto svazku zaměřuje výhradně na 17. staletí, zatímco vývoj architektury a plastiky je sledován až k pozdnímu baroku a rokoku, aniž jsou přitom striktně stanoveny hranice stylových epoch. Světla opojných barokních slavností na kontinentu pohasla ještě předtím, než byl na politické scéně starý řád smeten Francouzskou revolucí roku 1789. Velká patetická gesta barokního umění se již vyčerpala a ustoupila osvícenským tendencím.