Básník Maminky nejenže si evokuje její prostnou, skromnou bytost, samu inkarnaci neskonalého dobra, vniterné krásy, vroucí něhy, ale přitom i její úděl chudoby a starosti, lopoty a únavy, její sebezapíravé hoře a tichý, skrytý heroismus, a spolu: jak quand-méme značila světlo i teplo domova, všudypřítomná v jeho ovzduší, hřejivém vzájemnou láskou, nechťsi ztajenou za skoupými slovy. Důvěrně znovu prožívaje chvíle obapolného soužití, umocňuje lyrik postavu své rodičky zároveň v typus, český typus lidové matky, která los hmotné chudoby vyvažuje bohatstvím srdce.

Nostalgické nebo přímo elegické tóny vyvažuje v Seifertově sbírce nejen kouzlo a štěstí znovunalezeného času i domova, ale nejednou také — akordem pro tohoto lyrika charakteristickým — rozmarný úsměv, s jakým shlíží, zažehnávaje nebezpečí rozcitlivělosti, na výjevy svých dětských let.

Spolu se světem dávného dětství a jeho domova zpřítomňují verše Maminky sám kolorit té doby, ovzduší lidového pražského předměstí, scenérii činžáku u trati, jeho lidská dramata i náladu večerů na pavlači.

Vpravdě niterná vroucnost citu a spolu důvěrně názorná, doslovně věcná konkrétnost obraznosti, sycená pamětí smyslů — odtud vyvěrá v této sbírce nevšední účin Seifertova intimního lyrismu, sugesce, s jakou zná vyvolat kouzlo dětského bytí a domova v jeho právě všednodenní skutečnosti.

Prostota této poezie je zpravidla distinkcí tvůrčí zralosti a umělecké svrchovanosti.

A. M. Píša