Benvenuto Cellini
Vlastní životopis

1960 | Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění

Kniha působí neuměle, neliterárně, nevyrovnaně a právě proto je tak živá. Je plná autora, až domýšlivá v sebeobdivu člověka, jenž vykládá o sobě, o své práci, o lidech s nimiž se potkal, i o těch jež nenáviděl. Líčí jejich slabiny, vášně, věrolomnosti, zachycuje však i jejich okolí a podává tak bezděky podivhodnou zprá…vu o své době. - Ve vzpomínkách, které italský zlatník a sochař 16. století nadiktoval na sklonku svého života, zachycuje s velkou živostí a upřímností nejen vlastní pestré životní osudy, ale i celkovou atmosféru neklidné doby. S bezprostředností vypráví o sobě, o své práci, o lidech, s nimiž se setkal a spřátelil, i o těch, které nenáviděl. - Celliniho autobiografia je cenným prameňom pre štúdium renesancie. - Svoj Vlastný životopis začal písať ako päťdesiatosemročný, po dokončení sochy Persea. Keďže mu však písanie nešlo ľahko, v pokračovaní Životopisu Benvenuta Celliniho ním samým spísaným ako znie celý názov memoárov, pokračoval jeho mladý pomocník, ktorému ho diktoval. Na rukopise, ktorý je uložený v knižnici Laurenziane vo Florencii, sú Celliniho vlastnoručné korektúry. Ďalšiu časť rukopisu spálil, keďže si bol vedomý, že jeho ľudová florentčina nedosahuje úroveň učenej literatúry. Celliniho rukopis nakoniec vyšiel bez zmien až v roku 1728 v Neapole, dovtedy toto jedinečné dielo kolovalo medzi čitateľmi iba v opisoch. Dielo, ktoré od svojho vydania patrí medzi svetovú literatúru, predstavuje unikátny pamätník doby, umenia a ľudí. Kniha působí neuměle, neliterárně, nevyrovnaně a právě proto je tak živá. Je plná autora, až domýšlivá v sebeobdivu člověka, jenž vykládá o sobě, o své práci, o lidech s nimiž se potkal, i o těch jež …nenáviděl. Líčí jejich slabiny, vášně, věrolomnosti, zachycuje však i jejich okolí a podává tak bezděky podivhodnou zprávu o své době. - Ve vzpomínkách, které italský zlatník a sochař 16. století nadiktoval na sklonku svého života, zachycuje s velkou živostí a upřímností nejen vlastní pestré životní osudy, ale i celkovou atmosféru neklidné doby. S bezprostředností vypráví o sobě, o své práci, o lidech, s nimiž se setkal a spřátelil, i o těch, které nenáviděl. - Celliniho autobiografia je cenným prameňom pre štúdium renesancie. - Svoj Vlastný životopis začal písať ako päťdesiatosemročný, po dokončení sochy Persea. Keďže mu však písanie nešlo ľahko, v pokračovaní Životopisu Benvenuta Celliniho ním samým spísaným ako znie celý názov memoárov, pokračoval jeho mladý pomocník, ktorému ho diktoval. Na rukopise, ktorý je uložený v knižnici Laurenziane vo Florencii, sú Celliniho vlastnoručné korektúry. Ďalšiu časť rukopisu spálil, keďže si bol vedomý, že jeho ľudová florentčina nedosahuje úroveň učenej literatúry. Celliniho rukopis nakoniec vyšiel bez zmien až v roku 1728 v Neapole, dovtedy toto jedinečné dielo kolovalo medzi čitateľmi iba v opisoch. Dielo, ktoré od svojho vydania patrí medzi svetovú literatúru, predstavuje unikátny pamätník doby, umenia a ľudí.

Vyberte kus

Stav

Dobrý

natrhnutá obálka

Skladem pro e-shop

Stav Dobrý natržená obálka	Skladem pro e-shop	~~49 Kč~~ 39 Kč
Stav Dobrý natrhnutá obálka	Skladem pro e-shop	~~49 Kč~~ 39 Kč
Stav Velmi dobrý bez obálky	Skladem pro e-shop	~~59 Kč~~ 29 Kč

O knize

Stav:	Dobrý, natrhnutá obálka
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	366 , 24 obrazových příloh
Jazyk:	česky
Překladatel:	Adolf Felix, Josef Mach
Edice:	24. svazek ed. 24. svazek ed. Paměti, korespondence, dokumenty, Krásná literatura, Paměti, korespodence, dokumenty
Vydání:	Páté vydání, v SNKLHU první
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	2. 6. 2024 17:2
Číslo položky:	860891

O autorovi

Benvenuto Cellini

Benvenuto Cellini byl italský zlatník, sochař a spisovatel, který se stal známý svými manýristickými kovovými sochami na přechodu renesance a baroka, šperky a mincemi i knihou „Vlastní životopis“. Benvenuto se narodil jako druhý syn už starším rodičům, kteří na své první dítě čekali 18 let po svatbě. Otec byl hudebník a stavěl hudební nástroje a i Benvenuto měl být hudebníkem, brzy si ale vymohl, že bude zlatníkem. Učil se ve Florencii, v Sieně, v Pise a v Bologni. Už jako mladík byl pro účast ve rvačce vypovězen z Florencie a v 19 letech odešel do Říma. Jeho stříbrné svícny a medaile upoutaly pozornost papeže Klementa VII., který ho přijal jako flétnistu do svého orchestru. Při dobývání Říma francouzským vojskem se Cellini podílel na obraně Andělského hradu, zastřelil jednoho z velitelů a snad i Karla III. Bourbonského, který tažení vedl. To sice vedlo k vyplundrování města vojáky, Cellini se však mohl vrátit do Florencie, kde vytvořil několik zlatých medailí. Pak odešel opět do Říma, kde pracoval pro papežskou mincovnu. Roku 1529 byl jeho bratr Cecchino zabit v šarvátce, kterou vyvolal, ale Benvenuto zabil jeho vraha a utekl do Neapole. I když spáchal i další násilnosti, vlivní lidé mu zařídili beztrestnost, takže mohl pracovat pro papeže Pavla III., a to i když zabil svou ženu a jejího milence. Pracoval ve Florencii a pro francouzského krále. Roku 1537 byl zatčen a patrně neprávem obviněn ze zpronevěry, strávil však těžké dva roky ve vězení v Andělském hradě v Římě, kde čekal na popravu. S podporou přátel se mu podařilo uprchnout. Tvořil pak pro francouzského krále Františka I. ve Fontainebleau a v Paříži. Kvůli intrikám na dvoře se po několika letech vrátil do Florencie, kde pracoval jako zlatník a získal si velký obdiv svou statečností při obraně města. Roku 1563 na návrh G. Vasariho byl jmenován členem florentské Akademie výtvarných umění Když roku 1571 zemřel, byl pohřben s velkou slávou v koste...

Více od autora