Jaroslav Seifert byl český básník, spisovatel, novinář a překladatel. Patřil mezi členy hnutí Devětsil, stál na počátku českého uměleckého směru poetismu. Je jediným českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu , kterou získal za „poezii, která svěží smyslovostí a mimořádnou vynalézavostí podává osvobozující obraz lidské nezdolnosti a mnohotvárnosti“. Navzdory komplikovaným vztahům s komunistickou mocí obdržel titul národního umělce. Patřil k prvním signatářům Charty 77. Narodil se do chudých poměrů v dnešní Bořivojově ulici čp. 816/104 na Žižkově, dnes Praha 3, a byl pokřtěn 5. října jako Jaroslav Václav. Na rodném domě je umístěna pamětní deska. Jeho otec, původně úředník, pak nepříliš úspěšný obchodník s obrazy a rámy a později dělník, byl „uvědomělým socialistou“, zatímco matka byla zbožná katolička. Seifert se o tom později vyjádřil: „Tyto protiklady mi také trochu zůstaly – v životě i v poezii.“ Během jeho dětství se rodina několikrát stěhovala po různých, vesměs nuzných, podnájmech v rámci Žižkova. Svá středoškolská studia si Seifert odbýval nejprve na c. k. vyšším gymnáziu na Žižkově v Kubelíkově ulici . Přestože patřil k bystrým žákům, svá studia nedokončil pro mnoho neomluvených hodin, které trávil vesměs touláním se po Praze, účastí na dělnických demonstracích a horlivou četbou. Od roku 1919 mu začínaly vycházet první básně v různých časopisech a novinách, např. pod patronací Josefa Hory v Právu lidu. Jeho první básnická sbírka, Město v slzách, byla vydána v roce 1921. V témže roce dvacetiletý Seifert vstoupil do právě založené Komunistické strany Československa a stal se pravidelným přispěvatelem jejího nově založeného listu Rudé právo, jímž byl až do roku 19...

Vladimír Holan byl básník, autor reflexivní lyriky, epiky a lyrizovaných próz, překladatel. Používal pseudonymy a šifry Ivo Holan, Ivo Rol, V. Scarlet, -Dt.-, -h-, H. V., V. H. Vladimír Holan se narodil v Praze 16. září 1905 v rodině hospodářského správce. Když mu bylo šest let a otec se stal správcem továrny v Podolí u Bělé pod Bezdězem, odstěhovali se Holanovi do Máchova kraje. Do Prahy se Vladimír Holan vrátil v roce 1919, kde studoval na gymnáziu. V roce 1926 složil maturitní zkoušku a už tehdy vydal svou sbírku – Blouznivý vějíř. S přispěním básníka J. Hory dostal Vladimír Holan místo úředníka Penzijního ústavu v Praze. Zde pracoval v letech 1927–35, ale pro nevhodnost povolání a ze zdravotních důvodů odešel předčasně do penze. Poté se věnoval jen literární tvorbě. Vladimír Holan žil samotářsky, aby měl klid ke svým básnickým reflexím a meditacím. Styk udržoval jen s nejbližšími přáteli, k nimž patřili zvláště J. Hora, J. Čapek, F. Halas a někteří další. Vladimír Holan byl redaktorem časopisu Umělecké besedy Život, jeden rok také Programu D40, vydávaného divadlem E. F. Buriana. Vladimír Holan podnikl dvě cesty do zahraničí. V roce 1929 navštívil Itálii a v roce 1937 Francii. V 50. letech bylo postavení Vladimíra Holana jako básníka velmi svízelné, jeho poezie byla z hlediska vládnoucí ideologie nepřijatelná. Mohl existovat jen díky svým přátelům. Částečné uvolnění nastalo v 60. letech. V roce 1968 byl jmenován národním umělcem. Po smrti dcery Kateřiny v roce 1977 přestal Holan psát úplně. Vladimír Holan zemřel 31. března 1980 v Praze a je pochován na Olšanech.