Milan Munclinger byl významný český flétnista, dirigent, skladatel a muzikolog. Byl významnou osobností české klasické hudební scény, známý zejména svými znalostmi barokní hudby. Munclinger založil v roce 1951 soubor Ars Rediviva, který se specializoval na provozování barokní hudby na dobové nástroje a sehrál významnou roli při oživení zájmu o tento žánr v Československu i mimo něj. Soubor získal mezinárodní uznání díky své interpretaci a nahrávkám děl skladatelů, jako jsou Johann Sebastian Bach a Antonio Vivaldi. Munclingerův přínos klasické hudbě přesahuje rámec interpretační a vědecké práce, neboť se věnoval také výzkumu a psaní o hudební teorii a historii. Jeho umělecké úsilí zanechalo trvalý vliv na oceňování a chápání barokní hudby.

Ars Rediviva Ensemble byl československý komorní soubor, který v roce 1951 založil v Praze flétnista Milan Munclinger a jeho žena, klavíristka Viktorie Švihlíková. Soubor se specializoval na interpretaci barokní hudby, zejména děl Johanna Sebastiana Bacha. Byli známí svými historicky poučenými vystoupeními v době, kdy v Evropě nabíralo na síle obrození staré hudby. Název souboru "Ars Rediviva", což znamená "oživené umění", odráží jejich odhodlání oživovat starou hudbu přístupem, který se snažil být co nejautentičtější vzhledem k dobovému chápání a prostředkům.

František Benda byl český skladatel a houslový virtuóz období raného klasicismu. František Benda pocházel z tkalcovské a muzikantské rodiny. Jeho otec Jan Jiří Benda byl tkadlec a venkovský muzikant. František hudební vzdělání získal v Praze u jezuitů a Drážďanech. Působil postupně v šlechtických kapelách ve Vídni, Varšavě a Berlíně. V roce 1733 se stal členem kapely pruského krále Friedricha II. František se v kapele vypracoval, roku 1740 se stal primistou a v roce 1771 koncertním mistrem pruské dvorské kapely. Král Friedrich se na jeho prosbu postaral o přesídlení celé rodiny trpící náboženským útlakem do Postupimi. Jako houslista se Benda vyznačoval brilantní virtuozitou a neobyčejně zpěvným tónem, celkovou hudebností a vnímavostí. Jako autor uplatňoval živé prvky české světské melodiky a rytmiky, čímž se odpoutal od svých hlavních vzorů Vivaldiho a Tartiniho. Rozvíjí melodičnost a zpěvnost, hlavně v adagiových větách, a v houslových skladbách dochází až k náznakům sonátové formy. Vedle Stamice se jediný dopracoval osobitého slohu v houslové hře, nezávislého na italské tradici; v kompozičním stylu je považován za předchůdce klasicismu, patřil však spíše ke konzervativnímu skladatelskému proudu, který se nikdy plně neodpoutal od barokního stylu. Složil 15 houslových koncertů a více než sto dalších skladeb pro sólové housle . V symfoniích dodržuje tehdy oblíbený třívětý typ barokní sinfonie neapolské.