"Cit pro krásu je největším darem, jehož se člověku dostalo." napsal Hudson v jednom ze svých děl, a tato slova by se mohla stát mottem "Zeleného ráje", kde z celého Hudsonova díla básník nejvýrazněji zvítězil nad přirodovědcem. Okouzlující příběh tragické lásky Abela a Rimy v srdci venezuelských a guayanských pralesů, zpola skutečný a zpola fantastický, má omamnou vůni exotiky i sílu ryzí poezie. I když filosofické názory autorovy v mnohém překonal čas, přesto jeho dílo zní stále jako óda na radost ze života, který Hudson nadevše miloval.

W. H. Hudson se narodil dne 4. 8. 1841 v Quilmesu nedaleko Buenos Aires jako syn anglického usedlíka, který tam měl dobytkářskou farmu. Mládí prožil na argentinských pampách ve společnosti gaučů a v nejužším styku s přírodou, jež se stala jeho celoživotní láskou. V jinošských letech těžce onemocněl akutním revmatismem, který zasáhl i srdce, takže lékaři vůbec pochybovali o jeho uzdravení. Bystrý a dosud tak rušným životem žijící mladík byl upoután na lože a na dlouhou dobu se stal takřka invalidou. Jeho duch však zvítězil nad chorobou ještě dříve než jeho statné a odolné tělo: léta nemoci věnoval Hudson četbě a přírodovědeckému studiu. Jeho láska k přírodě nic neztratila na své síle a živelnosti, avšak prohloubila se vědeckým poznáním a stala se základem Hudsonovy celoživotní literární práce, věnované z převážné části mnohotvárné jihoamerické přírodě a zejména jejímu pestrému ptačímu světu. Odbornost přírodovědce však nikdy neotupila jeho básnický pohled, právě naopak: hluboké znalosti se staly spolehlivým pilířem, o nějž se opírá dílo citlivého básníka, který na protest proti postupujícímu suchopáru kapitalistické a speciálně americké bezduché industrializace a jejím průvodním sociálním jevům se obrací k přírodě jako k studnici čistoty, pravdy a krásy.

Vzpomínky na dlouhá léta, prožitá uprostřed bohaté přírody, nikdy nevymizely z jeho paměti, a i když konec života strávil - jak sám říká ve svém autobiografickém díle "Dávno a daleko" - nemocen, chud, bez přátel a daleko od přírodních krás, byly vzpomínky na ně jeho jedinou posilou a radostí až do jeho smrti dne 18.8. 1922.

John Galsworthy napsal v roce 1915 ve své předmluvě k "Zelenému ráji", že tato kniha je jako lék, jako hluboký a osvěžující doušek vzácného a podivuhodného nápoje.