Kniha doplněná řadou fotografií ve své úvodní části mapuje životní příběh faráře Církve československé (husitské) - CČS(H) Václava Mikuleckého a jeho zápasy s mašinérií ateistického režimu v poválečném Československu; autor se však nevyhýbá ani Mikuleckého střetům s představiteli vlastní církve, kteří až příliš snadno podléhali svodům komunistického režimu. Kniha se zaměřuje především na osudové životní zlomy tohoto kněze, jež se do jisté míry překrývaly s děním v CČS(H). V té se v podstatě již od roku 1946 vyprofilovávaly dva proudy (konformní s komunistickým režimem a "biblicko-teologický"), které měly rozdílné představy o dalším směřování své církve. Konfrontace dvou církevních směrů vyvrcholila v roce 1961 na V. řádném sněmu CČS(H), který byl zároveň sněmem volebním. Farář Václav Mikulecký během jeho příprav patřil k nejvýraznějším zastáncům kandidatury profesora Otto Rutrleho na příštího patriarchu, jež byla ze strany státní moci vnímána jako nepřátelská a nepřijatelná. Státní dozor nad církvemi v součinnosti se Státní bezpečností se tedy rozhodl zasáhnout a zbavil Václava Mikuleckého státního souhlasu pro výkon duchovenské služby. Životopisná část publikace je tak vedle Mikuleckého neúnavné snahy o možnost znovu věrně a svobodně hlásat Kristovo evangelium v rodině CČS(H) orientována na jeho aktivity rozvíjející se "mimo" oficiální strukturu církve, jejichž asi nejvýraznějším plodem bylo vytváření neformálního společenství živé víry. Jedna z kapitol je tak věnována působení a snahám tohoto společenství o duchovní obnovu a hlubší spiritualitu své církve. V některých kapitolách (Společenství živé víry, Rehabilitační řízení a vytoužený návrat do oficiální farářské služby v církvi) autor nezapomíná ani na přesahy do jiných církví, zejména Českobratrské církve evangelické. Kniha zachycuje i přelomová období v církevní politice státu.