Johann Gottfried von Herder byl německý spisovatel, filosof, průkopník preromantické estetiky v Německu a protestantský kazatel. Jeho myšlenky o národech a národních jazycích měly rozhodující vliv na německé i české národní obrození. Pocházel z chudých poměrů, od roku 1762 studoval v Královci , kde mezi jeho učiteli byl také Immanuel Kant. Přiklonil se však k vlasteneckému směru J. G. Hamanna, který zdůrazňoval city proti rozumu a věnoval se dílu německého mystika Jakoba Böhmeho. Roku 1764 přišel jako duchovní a učitel do Rigy, roku 1769 cestoval po Francii a 1770 se ve Štrasburku setkal s o čtyři roky mladším Johannem Wolfgangem Goethem, což mělo pro oba životní význam. Z jejich přátelství vznikla skupina Sturm und Drang. Od roku 1771 se stal vrchním duchovním a dvorním kazatelem v Bückeburgu a roku 1776 se s pomocí Goethovou stal superintendentem ve Výmaru. Později přivítal Francouzskou revoluci, což rozladilo řadu jeho přátel, a nakonec se rozešel i s Goethem. Je pochován uvnitř Kostela sv. Petra a Pavla ve Výmaru. Byl také ovlivněn francouzským osvícenstvím, na rozdíl od univerzalistického racionalismu Immanuela Kanta však přikládal velký význam národní a jazykové rozmanitosti. Ve své první významné práci „O povaze a původu lidské řeči“ zkoumal vznik lidského jazyka vůbec a dospěl k závěru, že řeč nejspíše vznikla ne jako nástroj účelové komunikace, ale společného slavení a svátků. Jeho neobyčejně pronikavé náhledy na společenský význam řeči, na její vliv na myšlení a tudíž i na odlišnost lidských kultur dále rozvinul Wilhelm von Humboldt a navázala na ně řada jazykovědců a antropologů až do současnosti. V jeho osobě vrcholí německé „národní obrození“, to jest plné uznání němčiny jako jazyka vzdělanosti a kultury a její emancipace z nadvlády latiny a francouzštiny, které o sto let...