Milan Albich byl český malíř, grafik, ilustrátor a typograf. V letech 1945 - 1949 vystudoval výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, jeho profesory byli Martin Salcman, Cyril Bouda, František Kovárna a Karel Lidický. Roku 1948 vyzdobil interiér divadla Junák. Již tehdy byl členem Jednoty umělců výtvarných . Krátce po absolutoriu učil výtvarnou výchovu a přitom maloval. Od roku 1958 začal vystavovat obrazy, kresby a grafiku na výstavách, které pořádal Svaz československých výtvarných umělců, do kterého byl toho roku přijat, když vstoupil do Komunistické strany Československa. V letech 1959 - 1969 tíhl k abstrakci a stal se zakládajícím členem tvůrčí skupiny Proměna , jejímiž členy dále byli, Karel Malich, Ivan Minařík, Přemysl Pospíšil, Miroslav Rada a fotograf Jan Šplíchal. S nimi vystavoval na šesti výstavách především geometricky zjednodušené krajiny, ženské akty a zátiší v pastelových barvách, vytvořené technikou olejomalby. V období normalizace, kdy skupina v letech 1970 - 1973 přešla k disentu a brzy na to byla zrušena, se Albich přihlásil oficiální linii socialistického realismu, ale ve volné tvorbě v podstatě mnoho neměnil. Oblíbil si motivy přímořské krajiny v Bulharsku, v Pobaltí v Polsku , podnikl několik studijních cest do NDR, do Sovětského svazu, ale i na Kubu, kde roku 1971 v Havaně uspořádal svou výstavu obrazů. Třicet pět let byl výtvarným redaktorem Lidového nakladatelství v Praze, pro které graficky upravil nebo také ilustroval na pět desítek knižních titulů. Pracoval také pro nakladatelství Svoboda a Mladá fronta. Roku 1960 byl oceněn čestným uznáním v soutěži o Nejkrásnější knihu roku. Nejvíce jsou ceněny jeho obrazy z období modernismu ze 60. let, v letech 1968-1969 zaujal také obrazy vystavenými na 1. a 2. salónu pražských výtvarníků v domě U Hybernů. Kromě účasti na kolektivních výstavách uspořádal na 20 samostatných výstav,...

Narozen 12. 11. 1924 v Příbrami, zemřel 27. 4. 1997 v Praze. Teoretik umění, výtvarný a divadelní kritik, publicista a redaktor. Historické publikace, turistické průvodce.

Josef Plojhar byl český a československý římskokatolický kněz a politik, člen Československé strany lidové, který od roku 1945 kolaboroval s KSČ a po roce 1948 patřil k hlavním postavám ČSL coby loajální součásti komunistického režimu. Byl místopředsedou a předsedou „obrozené“ Československé strany lidové. V letech 1948–1968 byl československým ministrem zdravotnictví. Mimo to byl vůdcem různých komunisty iniciovaných „katolických“ organizací, zejména Celostátního výboru katolického duchovenstva a Mírového hnutí katolického duchovenstva. Byl poslancem národního shromáždění od roku 1945 do roku 1968 a poslancem federálního shromáždění od roku 1969 do roku 1981. Pocházel z česko-německé rodiny, v dospělosti se hlásil k české národnosti. Vystudoval německé státní gymnázium v České ulici a přešel do biskupského semináře. Ovládal několik jazyků – francouzštinu, ruštinu, němčinu, angličtinu, latinu; v semináři se také věnoval syrštině a arabštině. 5. července 1925 byl vysvěcen na kněze . V letech 1931–1938 redigoval Farní věstník pro České Budějovice a okolní osady, angažoval se v katolických a českých vlasteneckých spolcích. V roce 1939 působil v Rudolfově, kde kritizoval, zejména při svém posledním kázání, německou okupaci Československa..Dne 1. září 1939 byl preventivně zatčen gestapem a do roku 1945 vězněn v koncentračních táborech Buchenwald a Dachau jako vězeň číslo 4270. Po roce 1945 krátce opět sloužil jako kaplan v katedrále v Českých Budějovicích. Již před druhou světovou válkou byl Josef Plojhar členem ČSL. Jako zasloužilý bojovník proti nacismu byl v roce 1945 zvolen předsedou jihočeské krajské organizace strany. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za ČSL. Po parlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění, opět za lidovce. Již p...