Kamil Bednář byl český básník a překladatel. Studia práv a filozofie na Karlově univerzitě nedokončil. Po uzavření vysokých škol okupační správou působil jako redaktor v nakladatelství Melantrich. Odtud přešel do nakladatelství V. Petra a několik let po válce roku 1949 k Československému spisovateli. Od roku 1959 se věnoval pouze psaní. Používal také pseudonymy, např. Prokop Kouba. Patřil k vůdčím osobnostem básnické generace, která umělecky dorůstala v období krátce před německou okupací Československa. Ta se orientovala k nadčasovým hodnotám konkrétního, „nahého“ člověka , což Bednář vyjádřil v programovém eseji Slovo k mladým , kolem něhož se soustředily názory celé literární generace. Jeho starší syn Jiří Bednář se stal divadelníkem. Mladší syn Ivan Bednář se stal divadelním režisérem a publicistou. Druhá manželka Kamila Bednáře byla Emilie Bednářová , roz. Jiřincová, spisovatelka a překladatelka . Sňatek uzavřeli v roce 1960. Od roku 1966 do roku 1972 žili v letní sezoně na chatě v Mělníku obklopeni velkou zahradou. Zde také vznikaly fejetony o zahradě a přírodě, které vycházely periodicky v novinách Lidová demokracie. Pod titulem "Zahrada přítelkyně" vyšla po smrti autora jejich knižní sbírka s ilustracemi Ludmily Jiřincové. Kamil Bednář zemřel 23. května 1972 v Mělníku, je pohřben na hřbitově v Praze-Ďáblicích. Bednářovým debutem byla sbírka spirituální, programově antiavantgardní lyriky Kámen v dlažbě , vydaná v Halasově edici První knížky a Halasovou poetikou též značně ovlivněná. Následovaly pak sbírky Milenka modř a Kamenný pláč . Též v básnických knihách uveřejněných za okupace Bednář vychází z prožitku úzkostné doby a blízkosti smrti. Zároveň se sbližuje ...

Jan Pilař byl český spisovatel, básník a literární kritik, šéfredaktor Literárních listů a ředitel nakladatelství Československý spisovatel. Narodil se 9. září 1917 v jihočeské obci Stříbřec. Po maturitě na reálném gymnáziu v Klatovech začal studovat češtinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1939 debutoval sbírkou básní Jabloňový sad. Po 17. listopadu 1939 byl v rámci perzekuce vysokoškolských studentů tři měsíce vězněn v Sachsenhausenu. Po návratu z koncentračního tábora zbytek války pracoval v úseku propagace agrárnického nakladatelství Novina. Roku 1946 dokončil studia a získal titul PhDr. Za Květnového povstání řídil Lidový deník, po osvobození vedl kulturní rubriku Zemědělských novin. Ještě v květnu 1945 vstoupil do KSČ. V letech 1949-54 byl tajemníkem české sekce Svazu československých spisovatelů a zároveň též zástupcem šéfredaktora Lidových novin . V letech 1954–1959 působil jako šéfredaktor Literárních novin a poté jako ředitel nakladatelství Československý spisovatel. V roce 1968 musel z nakladatelství odejít a stal se tajemníkem Svazu nakladatelů a knihkupců. Od roku 1970 působil opět v nakladatelství Československý spisovatel, nejdříve jako šéfredaktor a v letech 1982–89 opět jako ředitel, stal se tak jednou z opor tzv. normalizace. Od 70. let do 1989 působil i na katedře české a slovenské literatury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, docentem srovnávací literatury se stal v roce 1980 habilitační prací Má cesta k polské poezii. V roce 1989 odešel do důchodu. Publikoval v řadě českých časopisů a novin, v polských kulturních časopisech, spolupracoval s Československým rozhlasem. Je autorem řady básnických sbírek, knížek pro děti a mládež, esejů, reportáží a vzpomínek. Publikoval velké množství překladů poezie. Překládal z polštiny, kde se věnoval zejména poezii K. I. Gałczyńského a současných po...

Provdaná Bodláková. Pochází z rodiny stavbyvedoucího, otec padl v první světové válce . 1924–34 pracovala jako úřednice u různých firem. Při zaměstnání absolvovala dvouletou veřejnou obchodní školu Ženského výrobního spolku a večerní kurzy na obchodní akademii . 1930 se provdala za básníka a esejistu Karla Bodláka. Spolu se svým manželem pracovala za nacistické okupace v odboji, kde se přátelsky sblížila s Františkem Halasem, jenž měl zásadní vliv na její literární činnost. S manželem také vydávala revui Strom . 1945 se zapsala jako externí posluchačka na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy . Zároveň působila jako externí literární lektorka ministerstva informací a Svazu československých spisovatelů. Po roce 1945 rovněž pracovala v literárním odboru Umělecké besedy. V 50. letech se aktivně zúčastňovala tzv. sbližování tvůrčích pracovníků s dělnickou třídou a intenzivněji se věnovala žurnalistice a literární tvorbě, kam se promítly zejména její patronáty nad horníky . Byla členkou literární skupiny Pevný bod.