František Linhart byl český teolog, filozof, překladatel, profesor a děkan Husovy československé evangelické fakulty bohoslovecké, v letech 1950–1953 profesor Komenského evangelické bohoslovecké fakulty v Praze. František Linhart v roce 1901 absolvoval gymnázium v Třebíči. Pak studoval češtinu a němčinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působil jako učitel na středních školách: 1906–1907 v Brně, 1907–1921 na reálce v Novém Městě na Moravě. Původním vyznáním byl katolík. Pod vlivem Tomáše Garrigue Masaryka přestoupil k reformované církvi. V roce 1920 získal titul doktora filozofie na Filozofické fakultě UK, v roce 1921 se habilitoval na Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké. V roce 1927 byl jmenován mimořádným a v roce 1931 řádným profesorem dějin a filozofie náboženství. V letech 1932–1933 a 1948–1949 byl děkanem fakulty, v roce 1953 byl penzionován. Byl zastáncem liberálního křídla protestantismu s velkým důrazem na sociální aspekty. Byl velmi ovlivněn dílem švýcarského náboženského socialisty Leonharda Ragaze. Překládal jeho díla a podle jeho vzoru vydával v letech 1936–1939 časopis Nová cesta a založil Sdružení náboženských socialistů. Po druhé světové válce se pokoušel o sblížení křesťanství a marxismu, což vyjádřil ve své přednášce Dialektický materialismus a křesťanství při nástupu do druhého děkanského období. Tato cesta byla ale oboustranně nepřijatelná. Vedle svého teologického díla je autorem několika překladů z němčiny: