Kniha druhá: Novina.
Hlavní postavou v době probouzejícího se osvícenství na venkově je katolický kněz, poctivý a svobodomyslný člověk, bojující proti předsudkům a pečující o své farníky s upřímnou láskou a pochopením. Touto postavou (ale i na osudech židovky Justýny Lewitové), od počátku autorem milovanou, Jirásek jednoznačně vyvrací ideologické předsudky o svém díle, že vidí svět černobíle a straní pouze husitům a evangelíkům.
Místo děje, Padolí, je vlastně Jiráskův Hronov. Ostatně Havlovický je v románu povýšen do Náchoda.
Farář Havlovický byl ustanoven padolským farářem. K jeho uvedení do úřadu se sjelo mnoho hostů, a to jak ze zámku, tak z ostatních farností. Havlovického kázání, kterým se uvedl jako nový farář, vzbudilo však u některých nevoli, a to kvůli přílišnému důrazu na práci s lidmi.
Na faru si Havlovický vzal svou matku a sestru Františku – začal budovat malé hospodářství, protože chce ostatním ukázat, jak lze hospodařit jinak, snadněji a užitečněji.
Věnuje se hospodaření ostatních a radí jim. To, že vychází vstříc chudým, vzbuzuje často nesouhlas. Starému Plškovi, osamělému starci, který na stará kolena musel žebrotou, vystrojí pohřeb, což vyvolá závist některých sousedů.
Nejvíce si však poštve proti sobě sousedy, když zakáže konání nelidského starého zvyku, a sice zabití starého kozla jeho shozením ze střechy na zem. Část sousedů se jeho rozhodnutí vzepře, a kozla dle tradice zabije. To Havlovického popudí, věří však, že sousedé časem prohlédnou.
Podobně vzbudí vlnu odporu tím, že se baví s evangelickým farářem jako se sobě rovným.
Paní důchodní ze zámku Havlovický už tak často nevidí – kdykoliv ji však potká, stále musí přemáhat kouzlo, kterým na něj krásná žena působí. Proto se snaží setkáním s paní důchodní vyhnout.
Čím dál více tkalců začíná jezdit prodávat plátno na cizí tržiště – a začíná se jim dařit – většinu vydělaných peněz však utrácejí… Farář Havlovický začíná pochybovat, zda jeho úsilí má nějaký smysl.
Otráví ho i návštěva u náchodské hraběnky, která se rozhodla přestoupit od luteránské církve ke katolické, tak, jak začíná být v módě. O potřebách svých poddaných však nechce ani slyšet…
Pavel mezitím poslouží svému chlebodárci v hodině jeho smrti a zamiluje se do jeho dcery, hodné Marty Škodové. Plánuje s ní svatbu i svůj úřední přestup na evangelickou víru. Svou matku však shledává zničenou a zbitou svým nevlastním otcem, Víškem - ten v opilosti bezděky zapálí v matčině domě tkalcovský stav, naštěstí se podaří požár včas uhasit, Víšek však utrpí těžké popáleniny, kterým nakonec podléhá. I přes smrt nevlastního otce nenachází Pavel u své matky pochopení, jejich cesty se stále rozcházejí...
V Padolí běží rok za rokem ve svých zvyklostech a proměnách přírody. Občas se pokusí místní stereotyp oživit mladý Antonín, např. divadelním představením nebo novým mechanickým betlémem.
Havlovického sestra Františka se vdává, Havlovický paní důchodní však na svatbu ani nepozve - při jednom předchozím setkání byl totiž konfrontován s tím, co k němu cítí, a musel ji odmítnout. Snažil se ji tedy už nepotkávat.
I přes svou upřímnou snahu musí farář Havlovický odolávat nepřízni vrchnosti a pomluvám - např. že se mu díky stykům s lidmi ze zámku (panem a paní důchodní) nedá věřit, že hájí jen jejich zájmy, nikoliv zájmy prostých lidí. To se faráře Havlovického silně dotkne, snaží se tedy omezit svoje styky se zámeckými.
Ze světa přicházejí zvěsti o revoluci ve Francii, ale hlavně o choleře, která se začíná šířit z Asie přes Rusko do Evropy. Nakonec zasáhne i Padolí - farář Havlovický pohřbívá každý den, snaží se šířit osvětu a potlačovat pověry, které mezi lidmi začínají ze strachu před smrtí opět kolovat. Díky epidemii ubývá všem práce a výdělku, celý kraj tak trápí navíc i velká bída. Farář Havlovický shání u vrchnosti podporu pro chudé, výrazně pomůže i sama paní důchodní...
Na choleru umírá padolský učitel i konšel, nejhorší zpráva pro Havlovického přichází však ze zámku - umírá paní důchodní a později i její manžel...Farář Havlovický je otřesen, uvědomuje si, co pro něj paní důchodní znamenala.
Kraj se ze všeho jen těžce vzpamatovává. I farář Havlovický jakoby ztrácel síly...
U nás je mimořádné dílo svým poetickým kouzlem, které však ne každý ocení, neboť mohutná kronika líčí obyčejné dny a všední život. Jirásek v U nás vytvořil jedno ze svých nejpoetičtějších děl, dílo mimořádné jemnosti a půvabu, které připomíná zastřenou vzpomínku na dávné časy. Jirásek se však nebrání popsat problémy i lidské nešvary, jako jsou předsudky, závist, pomluvy, nesnášenlivost apod., jde až na dřeň lidského bytí - a v tom všem je cítit skrytý moudrý nadhled, který dodává dílu nadčasový lidský rozměr.
Hlavní postavou – katolickým knězem Havlovickým – vytvořil Jirásek originální literární typ plný činorodosti, odvahy, vítězství i proher, samoty i smutku. Zároveň Jirásek ukazuje (i v osudech židovky Justýny Lewitové), že černobílé vidění světa je to, co jeho celému dílu chybí – cení si svobody, osobního charakteru a tolerance a je jedno, zda je jejich nositelem postava oděná v katolickém, evangelickém či židovském rouchu.
Mimořádné dílo české literatury, ovšem pro svůj atypický ráz a formu nikoliv pro každého - člověk, který již v životě něco prožil a dokáže vidět hlouběji, dovnitř lidských duší, bude kronikou U nás zcela jistě unešen.
www.aloisjirasek.cz