Božena Němcová, rodným jménem Barbora Novotná, později Barbora Panklová byla česká spisovatelka národního obrození. Někdy bývá řazena k pozdnímu romantismu nebo ranému realismu, většinou je však umisťována na rozhraní těchto dvou směrů, případně je označována za autorku, která se těmto zařazením vymyká. Lze též uvažovat o souvislostech se sentimentální estetikou biedermeieru. K jejím čtenáři nejoblíbenějším a nejčtenějším dílům patří prózy Babička a Divá Bára i její pohádky. Božena Němcová také napsala obrazy ze života. Vzdělání, zejména německé, získala v letech 1830–1833 ve Chvalkovicích, svůj český pravopis zdokonalovala až v dospělosti, během prvního pobytu v Praze. Je spojována s emancipačními snahami ženskými i národními. Svým působením si vydobyla pozici české národní patronky a pomyslné strážkyně národní identity. Kromě literárního díla Boženy Němcové je předmětem zájmu také její soukromí, zejména nešťastné manželství a vztahy s muži, ale také bída, politická perzekuce a zdravotní obtíže, jež vedly k její předčasné smrti. Objevily se rovněž hypotézy o nemanželském původu spisovatelky z milostného vztahu šlechtických rodičů. Ve 20. století si Němcová udržovala stálou pozornost umělců i badatelů. Ve 30. a 40. letech 20. století se stala múzou avantgardních básníků, mimo jiné Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta a Františka Halase. Přínos Němcové pro českou kulturu zdůrazňovaly osobnosti jako František Xaver Šalda nebo Václav Černý. Také komunističtí autoři jako Zdeněk Nejedlý a Julius Fučík ji označovali za klíčovou autorku českého národa v 19. století. Fučík ji vnímal jako zakladatelku novodobé české prózy. Od 50. let byla ovšem interpretace její tvorby zcela podřízena vládnoucí ideologii. Božena Němcová byla prezentována jako předchůdkyně socialistických myšlenek. Její díla, podobně jako spisy Aloise Jiráska a Josefa Kaje...

* 15. července 1872 Stádlec u Tábor † 1. dubna 1943 Dachau František Bernard Vaněk byl český kněz, jehož celoživotní působení je spjato především s městem Pelhřimov a vrchem Křemešník. Od roku 1906 pelhřimovský děkan, později Monsignore a čestný papežský prelát . Kněz, kazatel, redaktor a publicista František Bernard Vaněk je znám především jako autor prózy Na krásné samotě , za kterou obdržel cenu České akademie věd a umění. V letech 1902 - 1942 redigoval homiletický časopis Kazatelna, do jehož okruhu přispěvatelů patřil například J. Š. Baar, Xaver Dvořák nebo Václav Bělohlávek. V roce 1922 založil Chrámové družstvo pro republiku Československou, které mělo za cíl pozvednout úroveň výzdoby církevních staveb a církevního umění obecně. Svou esejí Sochař mystik v časopise Nový život poukázal jako jeden z prvních na talent a umělecké kvality Františka Bílka. Jeho neobyčejně pestrá regionální činnost zahrnovala péči o památky i veřejná prostranství, zakládání nejrůznějších organizací a podporu sportu. V první i druhé světové válce byl Vaněk vyšetřován a perzekuován za své vlastenecké postoje. V roce 1914 odmítl zvonit na počest rakousko-uherského dobytí Bělehradu, 28. září 1918 sloužil v pelhřimovském chrámu sv. Bartoloměje svatováclavskou mši za samostatnost československého státu. Ve druhé světové válce otevřeně vystupoval proti nacismu a za svá kázání byl v roce 1942 zatčen gestapem a deportován do koncentračního tábora v Dachau, kde 1. dubna 1943 zemřel. Tam napsal svou poslední knihu vzpomínek na období svého děkanování v Pelhřimově a Pelhřimovském domečku \"Vlaštovky se vracejí\". Její poslední kapitoly v Dachau již musel diktovat vězněnému kolegovi.