AROSLAV JEŽEK. (1906—42) se vyvíjel s Išou Krejčím a E. F. Burianem mezi oběma válkami ve znamení všech bojů, které toto bouřlivé období přinášelo, ale také ve znamení životního i uměleckého opojení, spojeného s jejich mládím. Ono období vyznačovala také touha po novém; jevila se v překotném chvatu, s jakým se tvořily stále jiné ismy, rychle opouštěné a nahražované něčím dalším. Jakoby tato generace měla v krvi neklid prožitých strastí a tušila na obzoru příští. Tehdejší mladí lidé se bouřlivě radovali ze světa, který směli a mohli poznávat a pili jej téměř hltavě. Netrvalo dlouho a tato skupina umělců byla konfrontována s nebezpečím fašismu a nacismu, jemuž se postavila na odpor statečně. Ježek, který měl zejména velký smysl pro vše, co hýbalo světem, zaujal ihned stanovisko. Napsal řadu výborných písní a bojovných pochodů, které se zpívaly vzápětí na ulicích a v továrnách a posilovaly u nás odvahu ohrožených lidí. Ježek včas vstoupil do Osvobozeného divadla jako jeho hudební spolupracovník a v tomto šťastném prostředí mohl psát hudbu pro široké masy; byl vlastně první, kdo tak u nás učinil s plnou odpovědností a s tak velkým nadáním. Dík této tribuně mohl mluvit k množství: a jeho revoluční písně našly proto ihned mocnou a širokou odezvu.

Ovšem Jaroslav Ježek byl skladatel v plném smyslu slova; jeho tvorba obsáhla širší okruh, než jaký mu dovolovalo Osvobozené divadlo. Jeho koncertní skladby mají přirozeně jiný vyjadřovací způsob a jsou nutně poznamenány léty svého vzniku. Ovlivnila je harmonická složitost, která se tehdy žádala a protože je psal mladý člověk, který v tehdejší době chtěl leckdy dráždit měšťáky, najdou se tam někde schválnosti. Ale to furiantství mu nějak slušelo a patřilo k jeho trochu klukovské povaze. Na jeho raných písních, jejichž výběr přinášíme, je znát mládí: jsou to první okouzlené kroky do neznámé oblasti skladby, kterou krok za krokem objevoval; Ježek se tam pouští s odvahou i rozkoší. Vyznívá z nich jeho lyrická něha i veselý vtip. Nejvíc ovšem Ježka inspiroval jeho milovaný přítel Nezval. Sdílel s ním tutéž nervnost projevu, tutéž schopnost kantilény i týž půvab smutku, jaký mají verše velkého Moravana. Stručnost písniček je úmyslná; patřila ke kompozičnímu záměru stěsnat děj na nejmenší plochu. Někde — jako v Chansonu nebo v Cocteauově básni — dokázal v rychlém postupu zachytit mistrovsky pestré situace zcela logickou hudební řečí. Tyto miniatury jsou rozkošnou památkou na jeho umělecké začátky.

Vybrané písně jsou vzaty jednak z cyklu „Písničky" z roku 1927, „Náhrobek Donu Juanovi“ byl zhudebněn téhož roku a patřil do cyklu „Rychlíkem".

Václav Holzknecht