Josef Kolmaš byl přední český sinolog a tibetolog, překladatel a světově uznávaný odborník na dějiny čínsko-tibetských vztahů, dlouholetý vědecký pracovník Orientálního ústavu Československé akademie věd a Akademie věd České republiky, v letech 1994–2002 jeho ředitel. Josef Kolmaš se narodil jako nejstarší z pěti dětí. Jeho otec byl zedník. Do obecné školy chodil v rodných Těmicích, do měšťanské ve Bzenci a v roce 1945 začal studovat na jezuitském gymnáziu na Velehradě. Jeho třídním učitelem zde byl pozdější kardinál Tomáš Špidlík. Příslušníci Státní bezpečnosti přepadli 13. dubna 1950 klášter i gymnázium v rámci Akce K a Josef Kolmaš byl spolu s ostatními internován v jezuitské rezidenci v Bohosudově. Pracovali na stavbě přehrady Klíčava a pak byli internováni ve františkánském klášteře Hájek. Po šesti měsících byl propuštěn a v září 1950 začal studovat na gymnáziu v Kyjově. Zde v něm jeho třídní profesor PhDr. Ladislav Dlouhý vzbudil zájem o orientální jazyky a předplatil mu časopis Nový Orient, v němž tehdy vycházela na pokračování učebnice hovorové čínštiny. Po maturitě proto studoval obor čínština – dějiny Dálného východu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde promoval v roce 1957 pod vedením prof. Jaroslava Průška. Strávil dva roky postgraduálními studiemi na Ústředním národnostním ústavu v Pekingu, kde tehdy studoval jako jediný zahraniční student a specializoval se na tibetský jazyk a literaturu. Při pobytu v Číně tehdy dostal příležitost navštívit významná centra tibetských studií v Čcheng-tu a Lan-čou a podařilo se mu opatřit a převézt do Prahy kompletní vydání tibetského buddhistického kánonu Kandžuru a Tandžuru ručně vytištěné v tibetském klášteře Derge z dřevěných matric pocházejících z poloviny 18. století. Tento vzácný text je uložen v knihovně Orientálního ústavu AV. Své bohaté jazykové a faktografické znalosti Josef Kolmaš zúročil v řadě vědeckých monografických studií, bibliograf...

Heinrich Harrer byl členem nacistických oddílů SS rakouský horolezec, cestovatel, geograf, fotograf a spisovatel. Narodil se v korutanském Hüttenbergu v rodině poštovního úředníka. Od roku 1933 do roku 1938 studoval geografii a sport na Univerzitě Karla Franzense ve Štýrském Hradci. Od mládí se věnoval lyžování a horolezectví. Mezi jeho předválečnými výkony vyniká zejména prvovýstup Severní stěny švýcarského Eigeru, který společně se skupinou rakousko-německých horolezců uskutečnil v roce 1938. Od roku 1933 byl členem nacistických oddílů SA a postupně zde získal hodnost Oberscharführer. V roce 1938 po anšlusu Rakouska vstoupil do NSDAP a oddílů SS. Toto po válce sám označil jako hloupou chybu a ideologický omyl. V létě roku 1939 odjel s německou expedicí do Tibetu. Jel s horolezeckým oddílem do Himálaje, kde cílem byl průzkum pákistánské osmitisícovky Nanga Parbat. Krátce po začátku druhé světové války v roce 1939 byl zajat britskou koloniální správou a internován společně s dalšími asi tisíci válečnými zajatci v indickém Déhrádúnu. Z internačního tábora se mu podařilo utéct, a protože potřeboval rychle zmizet z indického území, uchýlil se do Tibetu. Zde přečkal zbytek druhé světové války a několik poválečných let. Roku 1952 se vrátil do Evropy, odkud podnikal řadu etnografických a horolezeckých expedicí. Tou dobou byl již poměrně známou osobností a v letech 1965–1983 vysílala televize ARD pořad „Reportáže Heinricha Harrera“ . Přátelil se mj. se švédským cestovatelem Svenem Hedinem. Napsal více než 20 knih. Jeho nejznámějšími knihami jsou Sedm let v Tibetu a Návrat do Tibetu. Sedm let v Tibetu je bestseller popisující, jak společně s Peterem Aufschnaiterem utekli z britského internačního tábora v Indii, následné roky strávené v Tibetu i své přátelství se současným dalajlámou Tändzinem Gjamccho, jemuž dělal učitele angl...