„Alžír je velká francouzská země na hranici velkých neznámých krajů, které nazýváme poušť, Sahara..." atd., napsal hrdina Maupassantova Miláčka. Pár desítiletí nato přichází do severní Afriky poručík Saganne, hrdina Gardelova románu. Mnoho se v poznávání těch „neznámých krajů" nezměnilo, jenom Saganne jde v jejich odkrývání dál a hlouběji. V jejich odkrývání... a dobývání pro větší slávu Francie. Jenže poručík Saganne Saharu miluje, dovede vychutnat její krásy, snaží se proniknout mentalitu jejího nijak jednolitého obyvatelstva, a zvlášť si zamiluje oblast Tasíli a Tuaregy, dokonce o nich napíše jako první Evropan knížku. Ve svém pronikání jedná nejen podle vojenských předpisů, ale citlivě vůči lidem, proto se dostává do rozporu s armádní mašinérií; za jedno obzvlášť skvělé vítězství je sice vyznamenán, ale přeložen na víc než ztracenou vartu v poušti, protože jeho iniciativa se zrovna nehodí francouzské vládní politice v předvečer první světové války. Postava poručíka Saganna je jako přesně, ale nahrubo vytesaná socha, žádné zbytečné detaily. Gardel ho líčí jako rozhodného, cílevědomého venkovana, ne nepřístupného citům a výčitkám svědomí. V jeho životě hrály úlohu dvě ženy: pařížská spisovatelka, se kterou prožil nezapomenutelné milostné intermezzo v Paříži, a potom jeho mladá manželka...

Louis Gardel v něm oslavil postavu svého děda. Oslavil však zároveň i mimořádnou krásu krajů, o nichž se paušálně domníváme, že obsahují jen písek pouště.