Mircea Eliade byl rumunský religionista, historik a filosof náboženství, spisovatel, esejista, kritik, profesor a také diplomat fašistického Rumunska , od roku 1966 naturalizovaný Američan. Hovořil plynně rumunsky, francouzsky, německy, italsky a anglicky, ovládal také hebrejštinu, perštinu a sanskrt. Pro religionistiku jde o jednu z nejdůležitějších postav vůbec. V roce 1928 se na Bukurešťské univerzitě setkal s Emilem Cioranem a Eugène Ionescem. V tomto období Eliade udržoval styky se Železnou gardou , krajně pravicovou politickou organizací. Léta 1928–1931 zahrnují jedno z nejdůležitějších Eliadových období – pobyt v Indii. Po získání soukromého stipendia se v Kalkatě věnuje studiu sanskrtu a jógy. Učitelem se mu stává indický filozof Surendranath Dasgupta, do jehož dcery Maitreyi se Eliade zamiluje. Protože jde o nerovný vztah, musí Eliade opustit učitelův dům a odchází meditovat do jednoho himálajského kláštera. Po návratu z Indie vydává své vzpomínky a v roce 1933 román Maitreyi, který ho okamžitě v Rumunsku proslaví. V březnu 1940 byl s podporou rumunského ministra propagandy Constantina Giuresca jmenován kulturním atašé při velvyslanectví Rumunska v Londýně a téhož roku vycházejí fantastické novely Tajemství doktora Honigbergera a Noci v Šúrámpuru . V létě roku 1940 se v Rumunsku diktatura krále Carola II transformovala v totalitní fašistický režim orientovaný na Německo. V únoru 1941, poté co Velká Británie přerušila diplomatické styky s Rumunskem, je Eliade přemístěn do Portugalska, kde pracuje na velvyslanectví v Lisabonu. V červenci 1942 přijíždí naposledy do Rumunska, aby osobně předal rumunskému diktátorovi Ionu Antonescovi poselství od portugalského ministerského předsedy Antonia Salazara. V období od listopadu do prosince 1944 napsal mnoho článků o Eliadově návratu Oscar Lemnaru. Mircea Eliade se chce vrátit...

Prozaik a publicista. Absolvoval studium práv v Bukurešti, záhy se však věnoval novinářství a literatuře. 1921 v Kluži založil a tři roky řídil významnou lit. revui Gândirea, přispíval do dalších časopisů, od 1938 v Bukurešti šéfredaktorem deníku România a měsíčníku România literară . Po 1945 aktivní zejména jako publicista podporující ideologii nového režimu. Člen Rumunské akademie . — Petrescu byl neobyčejně plodný spisovatel, napsal desítky čtenářsky úspěšných, avšak nestejně hodnotných románů a novel. Chtěl vytvořit podle Balzacovy Lidské komedie velkoryse koncipovanou Rumunskou kroniku 20. věku, rozsáhlou fresku života na venkově, v provinčních městech a v Bukurešti od začátku století do 2. světové války se zobrazením osudů jednotlivců, skupin a společenských vrstev. V prózách z vesnického prostředí líčí v duchu tradicionalistických doktrín vykořeněnost hrdinů, kteří opustili patriarchální společenství, úpadek starého bojarstva a dravý nástup podnikatelů a industrializace. Stejně pochmurně, místy však se smyslem pro grotesknost situací, zobrazil maloměsto. Téma izolovanosti a morálního úpadku člověka uprostřed kapitalistické civilizace rozvíjel v románech z prostředí hlavního města. Jeden z nejzdařilejších románů, Întunecare , vystihuje tragický úděl generace zasažené 1. světovou válkou, rozpor mezi ideály vznikajícími mezi vojáky na frontě a ziskuchtivostí aristokratů a měšťáků v zázemí.

Rumunský básník, prozaik a dramatik.