Irena Dousková je česká spisovatelka, především prozaička. Narodila se v roce 1964 v Příbrami. Pochází z divadelní rodiny, matka a otčím byli herci v příbramském divadle. Původní jméno Irena Freistadtová si v 70. letech změnila, jednalo se o otcovo příjmení, a přijala matčino dívčí jméno. Otec Petr Freistadt působil jako divadelní režisér, roku 1964 emigroval do Izraele. V roce 1976 se autorčina rodina přestěhovala do Prahy. Vystudovala gymnázium, v letech 1983–1985 pracovala jako knihovnice a sekretářka, poté byla přijata na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kterou roku 1989 úspěšně absolvovala a získala titul Mgr. Vykonávání právnické praxe se však nevěnuje. Po ukončení vysokoškolského studia pracovala jako dramaturgyně v kulturním středisku v Praze. Později působila převážně jako novinářka . V současnosti působí jako spisovatelka z povolání. Do českého literárního kontextu Irena Dousková vstoupila nejprve jako básnířka, a to roku 1988. Vystupovala jako členka literárně-dramatického spolku LiDi, který prezentoval své básnické texty v pražské Viole. Roku 1988 vznikl příležitostně rozšiřovaný Almanach Spolku LiDi a v roce 1991 básnická sbírka, jež měla recesní název Kadění a byla vytištěna v nákladu 200 kusů na role toaletního papíru. Časopisecky autorka publikovala např. v Literárních novinách, Mladé frontě, Hostu, Tvaru aj. O několik let později se autorka začala věnovat převážně tvorbě prozaické. Od počátku jejímu vypravěčskému charakteru nejvíce vyhovovaly především žánry střední epiky. Mezi hlavní charakteristické rysy autorčiny tvorby, a to jak básnické, tak i převažující tvorby prozaické, patří úsporné vyjádření se smyslem pro situační zkratku, ironii a pointu. Řada příběhů se vyznačuje autobiografickým východiskem a osobními zkušenostmi. V mnoha dílech se projevuje i bytostný zájem o jud...

Vlastimil Třešňák je český folkový písničkář, spisovatel, výtvarník a fotograf. Po absolvování povinné školní docházky působil v několika příležitostných zaměstnáních. V sedmdesátých letech zpíval a hrál po klubech, byl členem sdružení Šafrán. Po podepsání Charty 77 mu byla zakázána jakákoliv veřejná činnost. Živil se v dělnických profesích a angažoval se v disentu, zejména v Bytovém divadle Vlasty Chramostové. Jeho aktivity systematicky likvidovala Státní bezpečnost. V rámci akce Asanace příslušník StB Josef Kafka zavedl brutální výslechy, při kterých Třešňáka pálil hořícími zápalkami na rukou, ve snaze donutit jej k emigraci. Což se podařilo. V roce 1982 Třešňák emigroval do Švédska, později se přestěhoval do Německa. Po návratu do vlasti po pádu komunistického režimu podal na Kafku trestní oznámení, které po mnoha letech skončilo vynesením podmíněného trestu. Po roce 1990 žije převážně v České republice. Roku 2014 přispěl několika svými texty na album Fiat lux skupiny Stromboli. Jeho písňové texty a povídky vycházely v samizdatových edicích Expedice, popelnice, Petlice a Krameriova expedice Ačkoliv je Třešňák známější jako hudebník, jeho literární tvorba je rozsáhlejší a významnější. Jeho vyprávění se tematicky a stylově hlásí k tradici Bohumila Hrabala, k beatnikům a k Jacku Kerouacovi.

Ota Ulč je český exilový spisovatel. Vystudoval práva na Karlově univerzitě , na vojně pak byl přidělen k PTP, poté působil jako civilní okresní soudce ve Stříbře. V roce 1959 emigroval berlínským metrem z východního do západního Berlína, tehdy ještě zdí nerozdělených, a do USA. Jeho sponzorem v USA byla hraběnka Tolstá z rodiny ruského spisovatele Lva Tolstého. Tam vystudoval politologii na Kolumbijské universitě v New Yorku . Dnes žije v Binghamtonu, NY, kde učil na univerzitě předmět Comparative Governments. Jeho knihy vycházely v nakladatelství Škvoreckých '68 Publishers v Torontu, po roce 1989 vydal kolem dvou desítek knih v České republice. Jeho články se objevují v českém tisku a v internetových publikacích, jako zejména Neviditelný pes, ale i Britské listy a Reflex. S ženou Priscillou mají syna Otu, který je „z jedné čtvrtiny Číňan a z jedné Švýcar po Priscilliných rodičích, z další čtvrtiny Němec po Otově mamince, a konečně z jedné čtvrtiny Čech po Otově tatíkovi“, jak poznamenává Josef Škvorecký.