Prozaik, literární historik a bibliograf, kunsthistorik, překladatel. Otec byl lékařem. Novotný vystudoval gymnázium v Písku a češtinu a němčinu na FF UK . 1921–1924 byl tajemníkem Svazu osvětového v Praze, od 1922 externím redaktorem Národních listů, od 1924 knihovníkem Národního muzea. Spolu s Josefem Volfem zde založil Literární archiv a roku 1927 se stal jeho správcem. Od 1937 přednášel souběžně dějiny knihoven a knihtisku na Státní knihovnické škole v Praze. 1939 byl jmenován zemským muzejním radou, 1941 prozatímním správcem a zároveň vedoucím Literárního archivu a 1945 přednostou knihovny Národního muzea. 1951–1955 působil jako vědecký pracovník Ústavu pro českou literaturu ČSAV, poté odešel do důchodu. Hlavním přínosem pro českou literární vědu byla Novotného činnost literárněhistorická, zaměřující se zejména na národní písemnictví 19. století. Celoživotní bibliologická praxe i přístup k pramenům v knihovně Národního muzea měly vliv na metodu jeho vědecké práce, založené na pozitivistickém shromažďování dokumentů a zpřístupňování bibliograficko-životopisných údajů, rezignující většinou na hlubší analýzu literárního vývoje a kulturních souvislostí. Pramennou povahu mají studie máchovské , zejména však řada prací souvisejících s životem a tvorbou Boženy Němcové . Zásadní místo v Novotného vědecké činnosti zaujímá práce editorská. Rozhodující zásluhu měl na kritickém vydání sebraných spisů Boženy Němcové a Jana Nerudy, uspořádal a vydal též podstatnou část díla Karla Havlíčka, Zikmunka Wintra, Josefa Hory, Rudolfa Těsnohlídka a Jiřího Wolkra. Veškerý dostupný materiál o Němcové a Nerudovi se pokusil shromáždit v nedokončeném souboru dokumentů Život Boženy Němcové a Život Jana Nerudy. Edičně vý...

Bohumil Havlasa byl český novinář, spisovatel a dobrodruh, účastník a oběť rusko-turecké války. Vystudoval gymnázium v Českých Budějovicích a Jindřichově Hradci a absolvoval pražskou obchodní akademii. Živnostenské podnikání ho ale nelákalo a místo toho se stal kočovným hercem. Brzy se ovšem ukázalo, že k herectví nemá talent a v divadle se muže uplatnit jen jako nápověda. Rozhodl se proto, že bude spisovatelem. Jeho první práci, humoresku Z potulného života, otiskl Světozor roku 1873. V Lumíru vydal povídku Na nádraží. Na radu Vítězslava Hálka pak přijal místo účetního v cukrovaru blízko Prahy, aby mohl být ve styku s předními literáty. Po vydání dalšího románu, Život v umírání, ale už roku 1874 odjel na Šumavu, která ho inspirovala k prózám V družině dobrodruha krále a Kněz Jan. Roku 1875 odjel do Bosny na bojiště slovansko-tureckých válek jako zpravodaj Národních listů. Tam nejen psal, ale i bojoval na srbské straně. Při tureckém přepadení jednoho z klášterů se dostal do ohrožení života, ale vyvázl. Po zkušenosti z Balkánu přijel do Prahy, kde v Ottově Salonní bibliotéce vydal román Tiché vody. Nakladatel mu nabízel i místo redaktora této edice, ale Havlasa odmítl. Napsal ještě jeden román , potom odjel do Paříže a Švýcarska a přes Bavorsko se vrátil do Prahy. Dlouho tam ale nevydržel. V roce 1876 se vypravil na Kavkaz, aby tam na straně Rusů bojoval proti Osmanské říši. Vstoupil jako dobrovolník do pluku nižněgorodských dragounů. Po velmi náročném výcviku v jízdě na koni se v květnu 1877 zúčastnil bojů o Zevin a v červenci u Baškadikaru. Z bojiště posílal dopisy do časopisu Světozor. Potom spadl z koně, zlomil si žebro a odvezli ho do nemocnice v Alexandropoli. Tam zemřel na tyfus. Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. ....