„Já nevím, jestli jsem pro manželství. Proto pořád běhám po ulicích – mužský dech je totiž jako když foukne kovářský měch, natáhne po tobě ruce a může se dotknout tvého těla.“

Píše se rok 1960, Olivě Denarové je patnáct let, žije v malé sicilské vesnici a už od malička ví (protože jí to její matka jako posedlá stále opakuje), že „žena je džbán – kdo ho rozbije, ten si ho nechá“. Ráda studuje a učí se těžká slova, běhá, až sotva popadá dech, potajmu si překresluje do sešitu tváře filmových hvězd (i když jít se podívat na film nemůže, protože „člověk má potom jenom brouky v hlavě“), chodí s otcem sbírat šneky, střílí prakem kameny po těch, kdo se posmívají jejímu kamarádovi Sarovi. Nelíbí se jí představa, že bude mít měsíčky, protože od té doby nebude tohle všechno moci dělat a bude se muset bránit mužům, aby došla bez úhony k svatbě. Když systém, v němž žije a který mlčky přihlíží útlaku žen, donutí Olivu souhlasit se zneužitím, vzbouří se a využije právo volby. Za svoje „ne“ však zaplatí.

Spisovatelka bravurně přetváří historii v příběh a líčí rozpory pramenící z lásky mezi otcem a dcerou, mezi matkou a dcerou, vypráví o nejednoznačné touze, která zároveň lichotí i děsí, zvláště pokud je vnucována násilím. Její dílo je sondou do násilí v důsledku společenských rolí, které se týká všech, včetně mužů. Je-li Oliva Denarová nezapomenutelnou postavou, její mlčenlivý otec, který ji nechává rozhodovat se vší zmateností, kterou pro ni volba znamená, je jednou z nejdojemnějších mužských postav v současné italské beletrii.