Josef Váchal byl český malíř, grafik, ilustrátor, sochař, řezbář a také spisovatel a básník. Jeho tvorba byla ovlivněna expresionismem a prvky symbolismu, naturalismu a secese, pokoušel se však o vlastní stylově nevyhraněné umělecké vyjádření. Hlavní část jeho díla spadá do období první republiky, naopak za komunistického režimu měl existenční problémy. Mezi nejznámější díla patří kniha Krvavý román nebo ilustrace k Demlovu Hradu smrti. Během svého života nebyl doceněn, jistého uznání se mu dostalo až titulem zasloužilý umělec v roce 1969. Narodil se jako nemanželské dítě, jeho otcem byl Josef Šimon Aleš-Lyžec, bratranec Mikoláše Alše, a matkou Anna Váchalová . Josef Aleš nevykonal učitelské zkoušky a živil se jako podučitel a zatímní učitel. Annu Váchalovou si nikdy nevzal, i když spolu v Praze krátkou dobu žili. Statek Váchalových v Milavčích byl záhy exekučně prodán, matka Anna nastoupila do služby v Praze. Malého Josefa se na dva roky ujali babička a strýc , kteří žili ve Velvarech. Po dvou letech prožitých ve Velvarech se jej ujali otcovi prarodiče, Jan a Jana Alšovi, kteří žili v Písku. Zde vyrůstal a odnesl si odtud mnoho zážitků, které formovaly jeho budoucí pohled na svět. Ze svého dětství si odnesl záporný vztah k městskému prostředí a naopak kladný vztah ke zvířatům a přírodě. V následujících letech navštěvoval školu, prospíval zde dobře, gymnázium však nedokončil. Začal číst knihy a posléze si sepisoval jejich seznam, což činil ve svém životě ještě mnohokrát. S matkou se znovu setkal až v roce 1891 a později se s ní stýkal. Ta se mezitím v Praze provdala za obuvníka Karla Hlaváčka. Ten byl až do své smrti překážkou v jeho komunikaci s matkou. V roce 1898 se odstěhoval se do Prahy, kde ho otec dal do čtyřletého učení k renomovanému knihaři Jindřichu Waitzmannovi (jeho manželka pocházela z Miro...

Jiří Olič je český básník, prozaik, esejista a literární kritik. Od roku 1976 žije v Bratislavě, po roce 1995 střídavě také v Dlouhé Loučce na Olomoucku. Středoškolské vzdělání získal na Střední zemědělsko-technické škole v Olomouci, poté pokračoval studiem na Agronomické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně, kde získal roku 1973 titul Ing. Do roku 1989 pracoval jako agronom, poté jako redaktor v časopisech Fragment K a Kultúrny život. Působil také v nakladatelstvích Paseka a Votobia a v olomouckém Muzeu umění . Je držitelem ceny Toma Stopparda a rytířem Řádu zelené berušky. V 70. a 80. letech přispíval do samizdatových časopisů Koruna, Kontakt, Vokno, Revolver Revue, Pražská komunikace, Střední Evropa, Doutník, Listopad, Někdo něco, Výběr zajímavostí z domova i ciziny. Po roce 1989 publikoval ve Fragmentu, Architektu, Slovenských pohľadech, Proglasu, Literárních novinách, Výtvarném umění, Profilu, Respektu, Souvislostech, Boxu, Kurzu, Ateliéru, Umění a řemeslech, Kritické Příloze Revolver Revue, Mladé frontě Dnes, v Lidových novinách atd. V současné době přispívá do dvouměsíčníku Listy. Počátek Oličovy tvorby charakterizuje především tvorba básnická. Později se Olič profiluje také jako demlolog a váchalolog , jako výtvarný kritik, a nakonec také jako prozaik. Na počátku devadesátých let se začal plně věnovat žánru, který je mu nejbližší, a sice ironickému komentáři. Mezi Oličova nejvýznamnější díla patří soubor Marná snaha , který obsahuje kritické glosy, eseje a parodickou prózu a vyznačuje se naivismem a tematickým zaujetím banalismem, populární kulturou a kýčem. Další osobitou knihou je Molitan , ve které autor polemizuje s moderní „televizní“ kulturou formou aforismů a miniesejů. Sbírka Velký strážce se vyznačuje úmyslnou rezignací na ...