Boris Leonidovič Pasternak byl ruský básník a spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1958. Narodil se v umělecké rodině židovského původu. Jeho matka Rosalia Isidorovna Pasternaková byla klavíristka a otec Leonid Osipovič Pasternak akademický umělec na Petěrburské akademii umění. Boris Pasternak měl dvě sestry a bratra. Častými hosty Pasternakových rodičů byli různí ruští umělci, mezi ty nejznámější patřil například Lev Nikolajevič Tolstoj. Roku 1908 dokončil gymnázium a pokračoval ve studiu práv na Moskevské univerzitě, roku 1912 studoval krátce i v Marburgu v Německu. Po návratu do Ruska založil společně s přáteli nakladatelství Lyrika, v němž také vydal několik svých básní. Pasternak byl jedním ze zakládajících členů futuristické skupiny Centrifuga. Vliv na jeho tvorbu mělo především dobré rodinné zázemí a možnost setkávat se s významnými osobnostmi . Za román Doktor Živago, který psal mezi lety 1945–1955, byl vyloučen ze svazu spisovatelů, hrozilo mu odebrání sovětského občanství a vyhnání na Sibiř. Na jeho obranu vystoupila světová inteligence. V Rusku mohl román vyjít až v roce 1988 – do té doby bylo dílo různými způsoby kritizováno, někdy dokonce i s osobně motivovaným odporem. Roku 1958 obdržel Nobelovu cenu za celoživotní dílo, které se na nátlak sovětských orgánů zřekl poté, co ji telefonicky přijal. Cenu po jeho smrti převzal jeho syn Jevgenij. Kromě básnické a prozaické tvorby se Pasternak věnoval také překladům Shakespearových tragédií a gruzínských básníků. Pohřben je u Moskvy, ve spisovatelském městečku – Peredělkině, kde žil v druhé polovině svého života. Jeho pohřeb se stal demonstrací lásky a úcty k svobodné tvorbě....

Slovenský překladatel, publicista a redaktor.

Jana Želibská je slovenská umělkyně, věnující se zejména grafice a intermediálnímu umění a performanci. Je dcera malíře Jána Želibského a grafičky Márie Želibské. Studovala v letech 1959–1966 na Vysoká škola výtvarných umění v Bratislavě u Vincenta Hložníka a Petera Matejky, v roce 1968 podnikla studijní cesta do Paříže. Jako umělkyně vstoupila na veřejnou scénu záhy v 60. letech a rozešla se s tradiční médiem závěšného obrazu . Ve své tvorbě se věnovala různému uměleckému vyjádření, po rozchodu s klasickou malbou a grafikou byla v 60. letech průkopnicíc environmentu a objektu, v nálsedujícím desetiletí akci a konceptu, následně postmodernímu objektu a instalaci a konečně i videoartu v 90. letech. Již od počátku tematizovala problém senzuality, sexuality a erotiky. Zobrazovala ženské tělo z feministického hlediska.