Ibn Síná, na Západě známý jako Avicenna, celým jménem Abú ʿAlí al–Ḥusajn ibn ʿAbd Alláh ibn Al-Hasan ibn Ali ibn Síná byl středověký perský filosof, lékař a polyhistor, který je považován za jednu z nejvýznamnějších postav zlatého věku islámu. Ze 450 prací, o kterých se ví, že byl jejich autorem, přežilo okolo 240, včetně 150 o filozofii a 40 o medicíně. Jeho Kánon medicíny patřil k základním dílům západního lékařství až do novověku. Kromě filozofie a medicíny Avicennovo dílo obsahuje spisy o astronomii, alchymii, geografii a geologii, psychologii, islámské teologii, logice, matematice, fyzice a poezii. Rozlišoval mezi "schopností prorockého poznání" a "zjevením" " Pokud ale zjevení bylo pouze "imaginárním vypověděním", byly dveře ke skepsi otevřeny. Pro nábožensky založené muslimy to bylo příliš. Podle historika Wilhelma Winkelbanda "byly Avicennovy názory pozorovány žárlivýma očima mohamedánské ortodoxie a v 10. století byl vědecký proud tak zuřivě perzekvován, že hledal útočiště v tajném spolku Bratři čistoty; sám Avicenna byl také pronásledován. Ibn Síná se narodil roku 980 ve městě Afšana u Buchary v tehdejší Persii . Jeho otec byl výběrčím daní a opatřil synovi již v útlém dětství schopného učitele z význačných osobností, které se setkávaly v jeho domě. Mladý Husajn studoval v Buchaře a dalších perských městech . Studoval zejména logiku a metafyziku a ve studiu různých oborů včetně medicíny pokračoval i jako samouk. Četl většinu významných antických děl. Věnoval se však hlavně studiu medicíny, teoreticky vycházel z Hippokrata, Aristotela a Galéna. Byl velmi pilný a podle svého vlastního životopisu již jako desetil...

Narozen 11. 4. 1976 v Ostravě. Filosof a vysokoškolský pedagog se zaměřením na dějiny filosofie, středověkou filosofii a metafyziku. Překladatel z latiny.

Ibn Rušd, latinsky Averroes, byl arabský polyhistor žijící v Andalusii, který se mimo jiné zabýval filozofií, teologií, medicínou, astronomií, fyzikou, psychologií, matematikou, jurisprudencí, logikou a lingvistikou. Je autorem více než 100 knih a pojednání. Jeho práce zahrnují mnoho komentářů k dílu řeckého filozofa Aristotela, jehož výkladu Averroes zasvětil celý svůj život. Ibn Rušd pocházel z význačné imámské a právnické rodiny. Po studiích v roce 1153 odešel do Marrákeše, kde se roku 1169 seznámil s almohadským chalífou Abú Jakúbem Júsufem, který se stal jeho ochráncem a podporovatelem. Od roku 1169 Averroes působil jako kádí v Seville a Córdobě, kde byl v roce 1182 jmenován hlavním soudcem. Téhož roku se stal chalífovým dvorním lékařem. V roce 1195 kvůli svým svobodomyslným názorům upadl ve vladařovu nemilost a byl vyhoštěn do nedaleké Luceny. Do Marrákeše se vrátil o dva roky později, ale brzy nato zemřel. Ve své filozofii rozlišoval tři druhy argumentů a tři druhy lidí, které je používají. Značně kritizoval dialektickou skupinu, kterou podle něj představovali teologové, a snažil se dokázat, že filozofie a náboženství se harmonicky doplňují. Víru a rozum pokládal jen za dvě různé metody k dosažení jedné boží pravdy. Usiloval rovněž o vysvětlení boží povahy a podporoval teorii o věčnosti světa. V politické filozofii navazoval na Platóna – za dokonalou vládu považoval aristokracii řídící se podle šaríi a božského řádu. Postuloval, aby se na správě státu podílely i ženy. V astronomii kritizoval ptolemaiovský systém, ve fyzice zase vytvořil takzvaný atomistický aristotelismus. Rozum jako takový dle něj nepomíjí, nikoliv však jednotlivá lidská duše, která má pouze účast na jednom individuálním spekulativním intelektu . V medicíně Averr...