Emanuel Rádl byl významný český biolog a polemicky originální vitalistický filosof, angažovaný zastánce Masarykova kritického realismu a odpůrce pozitivismu. Narodil se v početné rodině malého obchodníka, navštěvoval gymnázium v Benešově a v Domažlicích a na matčino přání vstoupil do noviciátu v augustiniánském řádu, kde ale pobyl jen dva roky . Brzy jej však opustil s tím, že poněkud zanevřel na katolickou církev, později přestoupil k protestantismu a stal se jedním z jeho čelných teoretiků. Na Karlově univerzitě studoval biologii a zde také roku 1898 promoval. Pracoval pak jako asistent Ústavu zoologie Filosofické fakulty UK, byl středoškolským profesorem v Plzni, v Pardubicích a od roku 1902 v Praze na gymnáziu v Ječné . Roku 1904 se stal docentem zoologie a dějin biologických věd, od roku 1919 řádným profesorem přírodní filosofie. V roce 1922 podnikl cestu kolem světa a z těchto dojmů vznikla kniha Západ a Východ. Roku 1934 předsedal 8. mezinárodnímu filosofickému kongresu v Praze, ale už roku 1935 ho těžká nemoc prakticky vyřadila z veřejného života. Zemřel v úplné domácí izolaci a pod tlakem válečné situace, jíž se statečně vzepřel v Útěše z filosofie. V první fázi svého života se zabýval celou řadou přírodovědných oborů, od mineralogie až po etologii, zejména vývojem nervové soustavy a zraku. Jeho práce o fototropismu zakládají vědeckou etologii u nás. Mezinárodně jej proslavily jeho Dějiny biologických teorií, ovlivněné Hansem Drieschem, které vyšly původně německy , dále anglicky a španělsky ; úplné české vydání vyšlo až roku 2006. Už počátkem 20. století se však jeho zájem začal obracet k filosofii, k veřejným záležitostem a k náboženství. Za první světové války přestoupil k protestantismu a pod vlivem Masaryka se začal věnovat veřejným otázkám. Svými radikálními názory na vědeckou poctivost, ...

Jindřich Vodák , literární a divadelní kritik, překladatel, středoškolský učitel, ministerský úředník. Po maturitě na Prvním českém reálném gymnáziu ve Spálené ulici v Praze pokračoval studiem romanistiky, germanistiky a bohemistiky na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, po sedmi semestrech však studia zanechal. Nejprve v letech 1891-1894 působil v redakci Ottova slovníku naučného, kde psal a posléze též redigoval literárněvědná hesla, zejména z frankofonní oblasti. Od roku 1894 vyučoval francouzštinu a němčinu na středních školách v Kutné Hoře, Hradci Králové, Lounech . Po sňatku s Antonínou Vodákovou, roz. Dobšovou , se v srpnu 1899 vrátil do Prahy. Vedle své učitelské profese na žižkovské reálce se od ledna 1899 doživotně věnoval soustavné žurnalistické činnosti. Po vzniku ČSR byl povolán na Ministerstvo školství a národní osvěty, kde byl odborovým a později ministerským radou pro oblast divadla a literatury. I po odchodu do penze působil nadále jako ministerský referent a odborný poradce. V roce 1929 obdržel čestný doktorát filozofie Komenského univerzity v Bratislavě. Byl činný jako literární a divadelní kritik v Literárních listech, Nivě, Rozhledech. Od roku 1898 v dalších periodikách: Čas, Lidové noviny, Rozvoj, později kulturním referentem Českého slova. V roce 1908 spolu s Josefem Svatoplukem Macharem redigoval literární časopis Novina, v letech 1920–1922 redigoval týdeník Jeviště. Všude uveřejňoval obsažné a břitké kritiky, někdy pod zkratkou v. d. Přeložil do češtiny několik románů francouzských autorů. Po jeho úmrtí manželka Antonína uspořádala žurnalistickou pozůstalost, pod editorským vedením Josefa Trägera a Alberta Pražáka vyšlo v letech 1941-1953 pět svazků Vodáko...

Gustav Jaroš byl český novinář, esejista a spisovatel. Často publikoval pod pseudonymem Gamma. Roku 1890 absolvoval Právnickou fakultu UK, poté pracoval jako úředník na pražském magistrátu. V roce 1917 se nechal předčasně penzionovat, přesto stále publikoval a působil i jako vychovatel v ústavu pro osiřelé děti legionářů v Horním Krnsku. Později žil v Klášterci nad Orlicí. Své eseje a později divadelní a literární kritiky publikoval v Rakovnických novinách, Času i jinde. Sám byl ale také literárně činný, napsal např. knihy Publikáni a hříšníci, Brázda, Hlas a Vánoce nebo monografie Mikoláš Aleš a Rembrandt. Jaroš psal rovněž pohádky pro děti a kniha V domě dětství shrnuje jeho působení v legionářském sirotčinci. Má i zásluhu na zpopularizování Karafiátovy knihy Broučci, která byla původně vydána anonymně a až poté, co ji Gustav Jaroš našel v knihovně Jana Herbena a napsal o ní recenzi, se stala velmi oblíbenou a znovu vydávanou. Zemřel v Praze roku 1948 ve věku 80 let a byl pohřben na hřbitově Malvazinky.