"U Rytířů"
Paní Anna Zárubová z Častolovic, vladyckého rodu, se provdala za prostého muže, který brzy zemřel. Její syn si v Itálii vzal za ženu Vlašku. Oba, syn i jeho žena, brzy zemřeli, a sirotkové, Irena a Toník, zůstali babičce na starost. Bydleli v nádherném domě na náměstí v Litomyšli. Vedlo se jim bídně, babičku sužovaly dluhy, až hrozil prodej domu. Šlechetný piarista, páter Dupal se jich však ujal, a tak díky jeho pomoci a přispěním bohatého dědečka, kterého Toník mezitím vyhledal v Itálii, bylo nejhorší odvráceno a babička Zárubová mohla pokojně zemřít pod vlastní střechou.

Na Staré poště
Povídka líčí, jak to chodilo na starých poštách, jak se v domě žilo a hospodařilo a jak se kolem pošty soustřeďoval veškerý ruch života ve městě.
Hospodářem na poště byl pantáta Pavlovský, již dědeček. Jeho vnuk a dědic, Vincínek, má po něm převzít poštu. Ale dali ho studovat a on už domů nechce. V tom jej podporuje soused Voborník, puškař a všeuměl. Rok 1848 je však za rohem – vypuknou bouře, nastane hon do Prahy a zase útěky z Prahy, úřední stíhání, noční hluk na poště a romantická tragédie – raněný Vincínek zachraňuje přítele a zemře. Stará pošta shoří a celý její starý svět tak zanikne…

Filozofská historie
U vážené slečny Elis, nazývané matkou studentů, přebývali v době Filozofské historie čtyři filozofové – vlastenecký Vavřena, veselý Frybort z Hané, vykrmený dříč Zelenka a podivín Špína, hodný člověk, ale nešťastný. Slečna Elis byla důvěrnicí svých studentů. Věděla o všech jejich strastech a bolestech v koleji, věděla však také, že Frybort má rád pekařovic hezkou Márinku, do které se nešťastně zamiloval i Špína, a Vavřena že si zamiloval něžnou Lenku, aktuárovu schovanku. Obě dívky slečnu Elis občas navštěvovaly. Slečna Elis si zvláště zamilovala citlivou a vlasteneckou Lenku, sirotka po venkovském faráři, kterého kdysi milovala. Lenka žila jako Popelka u svého příbuzného, aktuára Roubínka, konzervativního úředníka, kde ji poznal na soukromých hodinách filozof Vavřena.
Na jaře 1847 nastal mezi filozofy v Litomyšli zvláštní ruch. Běželo o tajné spiknutí – proti profesorskému zákazu slavili hlučně 1.máj, tedy majáles. Přestože se schylovalo k trestání neposlušných studentů, nakonec vše dobře dopadlo - na straně studentů stál nejen samotný rektor a starý vážený pan páter, ale i mnoho měšťanů, a hlavně zámecký pán, jehož nadchla studentská odvaha a horká krev.
Školní rok skončil pro většinu mladých studentů úspěšnými zkouškami - pouze sirotek Špína u zkoušek propadl. Bez rodičů, bez zázemí a bez peněz, trpící nešťastnou láskou, se rozhodl pro odchod do kláštera.
Rok 1848 zastihl studenty již připravené a naladěné k revoluci. Kromě studenta Zelenky, kterého nezajímalo nic jiného, než jak si vynahradí všechna léta studentského odříkání, Frybort a Vavřena spolu s ostatními studenty utvořili studentské legie. Také litomyšlští občané vstoupili do ozbrojené gardy, rovněž i na zámku, kde se k všeobecnému veselí musel producírovat i aktuár Roubínek.
A když vypukly v Praze památné svatodušní bouře, spěchali studenti slečny Elis, Frybort a Vavřena, Praze na pomoc. Bojovali ve studentských legiích na barikádách, na kterých se setkali i se svým někdejším přítelem Špínou, mladým mnichem - ten zde ale nalezl smrt. Ani aktuár Roubínek se nedožil konce revoluce - nezemřel však na barikádách, ale doma, na těžkou nemoc.
Po nešťastném zakončení bouří se Vavřena a Frybort zachránili útěkem z Prahy a ukrývali se na venkově. A když se vše utišilo a přestalo pronásledování, přijel si mladý student z Hané do Litomyšle pro svou Márinku a za několik let i lékař Vavřena pro svou Lenku.

Zdroj: aloisjirasek.cz