Jiří Běhounek je český lékař a politik, od října 2013 poslanec Poslanecké sněmovny PČR, v letech 2008 až 2020 hejtman Kraje Vysočina, od roku 1998 zastupitel města Pelhřimov, od dubna 2021 místopředseda ČSSD. Vystudoval SVVŠ Přípotoční v Praze. Poté nastoupil na Univerzitu Karlovu v Praze – Fakulta všeobecného lékařství, postgraduální studium: Atestace ortopedie I. a II. stupně. Je ženatý, má syna a dceru. Po ukončení vysoké školy v roce 1976 nastoupil na Ortopedické oddělení Nemocnice Pelhřimov. V roce 1980 složil atestaci z ortopedie I. stupně a následně v roce 1986 atestaci II. stupně. Týž rok byl jmenován nástupcem primáře MUDr. Dýška na oddělení ortopedie Nemocnice Pelhřimov, kterým byl až do svého zvolení hejtmanem na podzim 2008. V letech 1996–2000 v Nemocnici Pelhřimov vykonával funkci náměstka HTS a od roku 2001 byl vědeckým sekretářem odborné České společnosti pro ortopedii a traumatologii – ČSOT. Následně se věnoval politické kariéře. Po odchodu z pozice hejtmana Kraje Vysočina se stal náměstkem ředitele Nemocnice Pelhřimov. V letech 1985–1989 byl členem KSČ. Jako nestraník je od roku 1998 členem Zastupitelstva města Pelhřimov a od roku 2002 do roku 2010 byl členem Rady města. V roce 2004 byl zvolen do Zastupitelstva kraje Vysočina, kde byl předsedou Zdravotní komise Rady kraje Vysočina. V říjnu 2008 byl v krajských volbách lídrem kandidátky ČSSD, která zvítězila se ziskem 39,87 % hlasů, a na ustavující schůzi krajského zastupitelstva 14. listopadu 2008 byl zvolen hejtmanem kraje Vysočina. V prosinci 2008 byl zvolen místopředsedou Asociace krajů České republiky a místopředsedou Regionální rady Jihovýchod. Od roku 2010 je předsedou Regionální rady Jihovýchod. V říjnu 2012 byl v krajských volbách opět lídrem kandidátky ČSSD, která zvítězila se ziskem 29,26 %. Jiří Běhounek získal 9866 preferenčních hlasů a na ustavující schůzi krajského zastupitelstva 9. listopadu 2012 byl opět zvolen hejtmanem Kraje Vysočina. Stal se tak ...

Jaroslav Žák byl český středoškolský pedagog, spisovatel a scenárista. Narodil se v rodině poštovního úředníka Josefa Žáka a jeho manželky Zdeňky, rozené Sokolové . Rodina bydlela v Bubenči, v roce 1909 se přestěhovala na Žižkov. Už ve svých třinácti letech napsal svou první povídku Pancéřová loď se sci-fi námětem. Otištěna byla až dlouho po jeho smrti. V Praze absolvoval základní i klasické gymnázium v Libušině ulici na Žižkově, pak i v letech 1925–1929 úspěšně Filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Vystudoval latinu a francouzštinu. Stal se učitelem jazyků, napřed v Praze, od roku 1932 ve Dvoře Králové, pak na Slovensku v Liptovském Mikuláši. Odtud se vrátil na 10 let učit do české Jaroměře. V letech 1945–1948 byl lektorem, scenáristou Československého státního filmu v Praze a také novinářem. V roce 1946 se přestěhoval do Prahy. V deníku Svobodné slovo publikoval na pokračování román Ve stínu kaktusu reflektující soudobou situaci v Československu. Prorežimní kritici označili Žáka za „tvůrce bez odpovědnosti, který kazí mladou inteligenci recesí“. Záhy byl vyloučen ze syndikátu spisovatelů, propuštěn z Barrandova a další publikační činnost mu byla dobu znemožněna. Díla Konec starých časů a Na úsvitě nové doby zesměšňující únorový puč psal bez naděje na jejich publikaci. V roce 1952 byl zaměstnán na vedení zdravotnické dokumentace. Pracoval také jako překladatel a korektor pod cizími jmény. Jeho díla začala znovu nepravidelně vycházet po roce 1958. Níže jsou uvedena pouze první vydání: Obrázky, zvuky či videa k tématu Jaroslav Žák na Wikimedia Commons

Leonid Maximovič Leonov byl ruský sovětský spisovatel a dramaturg, který hrál v literatuře významnou roli po více než 60 let. Jeho otec Maxim Leonidov Leonov, básník a novinář, carem i s rodinou vyhnán na Sibiř, do Archangelska. Leonidovi se zde líbilo a později se tamní kraj objevil v řadě jeho povídek a novel. V ruské občanské válce byl v armádě, nejprve jako voják, poté i jako novinář. Své literární prvotiny, zejména poezii podepisoval pseudonymem Lapoť. Po roce 1925 začal psát romány, z nichž řada byla brzy vydána v zahraničí. Mimo psaní knih se odhodlal v třicátách letech k napsání celé řady mnohdy velice úspěšných dramat. I nadále působil jako aktivní novinář, po válce psal např. o ochraně pracovního prostředí, ochraně přírody a památek, o estetice pracovních nástrojů. Jeho novely se zabývají etickými problémy Ruska mezi roky 1917 - 1941, je však nutno mít na paměti, že jeho pojetí těchto problémů je v rámci „socialistické morálky“. Celá řada jeho prací byla vydána v češtině. Po roce 1960 dostal možnost cesty po Americe a i tyto prožitky využil ve své tvorbě. Byl veřejně činný v mírovém hnutí, byl poslanec Nejvyššího sovětu. Roku 1967 dostal státní cenu SSSR, poté i Leninovu cenu a roku 1972 byl zvolen do Akademie věd SSSR a stal se také členem obdobné instituce v Jugoslávii. Uměl psát nejen knihy poplatné době, ale i romantické milostné příběhy, věnoval se starým legendám, napsal bajky i pohádky, desítky povídek různých žánrů. Mnohé z nich se dočkaly několika vydání