Jaroslava Vondráčková, rozená Šimková , byla česká textilní výtvarnice a spisovatelka. Narodila se v rodině obchodníka s laboratorním sklem Šimka a dcery doc. MUDr. Jana Špotta. Studovala Vyšší dívčí školu ve Vodičkově ulici, pak klášterní školu v Gmundenu v Horních Rakousích. Maturitu složila v Linci v roce 1911. Tkalcovství a návrhářství studovala soukromě u lidových tkalců v Podkrkonoší, v Mnichově a ve Francii . Zabývala se studiem lidového textilu na Slovensku, v Rusku a na Kavkazu. V roce 1923 založila s H. Ježkem dílnu v Nové Pace. Ta ale po dvouletech zanikla. V letech 1926–1948 měly spolu s Boženou Pošepnou textilní ateliér v Praze na Karlově náměstí. Zabývala se především tkaným textilem, modrotiskem a filmovým tiskem. Spolupracovala s Otti Berger z Bauhausu v Desavě. Pod jejím vlivem začala používat umělá vlákna. V letech 1927–1929 byla ředitelkou Artělu. Spolupracovala s Uměleckou besedou a Devětsilem. Aktivně se zapojila do činnosti Svazu československého díla. Rovněž se angažovala v politických spolcích: Levá fronta, Syndikát ženské pracující inteligence a dále ve spolcích na pomoc emigrantů před fašismem z Německa a Rakouska. Navrhovala bytový textil a potahy s jednoduchými geometrickými vzory, které byly používány ve funkcionalistických interiérech. Po roce 1948 pracovala v Ústředí lidové a umělecké výroby . Od roku 1917 přispívala do novin a časopisů, po roce 1948 psala do časopisů Umělecká řemesla, Textilní tvorba a dalších. Je rovněž autorkou několika povídek. Od padesátých let se věnovala memoárové literatuře, tiskem vyšly její knihy o Mileně Jesenské a o Jiřím Weilovi. Její vlastní paměti dosud zůstávají v rukopisu.