Slávka Hubačíková zná svoje Krkonoše bezpochyby velmi dobře. Coby rodačku z Vysokého nad Jizerou s paseckými kořeny ji provázejí po celý život, byť se jim i na krátká období svého osudu vzdálila. Své bezpodmínečné vyznání věnuje nejen horám, taky s patřičnou úctou jejich vládci, spravedlivému Krakonoši, i jeho poddaným – obec nému lidu krkonošskému, tady zas s porozuměním a shovívavostí, jíž naučila zkušenost. Zdá se, že Slávka ctí krédo – svůj život budeš mít tak bohatý, jak jej sám dokážeš naplnit, bez ohledu na podmínky, jež ti byly dány do vínku. Proto se stejnou vděčností umí prožít východ slunce na Sněžce, horské kvítky při cestě, vydařené ochotnické představení, pěknou písničku, chvíle strávené s dětmi, pomoc poskytnutou potřebnému bližnímu či třeba radost z voňavě vypraného prádla. Přibývající věk s sebou však přece jen přináší jistá omezení možností, a tak dnes Slávku asi nejvíce potěší, může-li ona potěšit své posluchače vyprávěním v krkonošském nářečí. Správně cítí, že tam je obsaženo vše podstatné – humor a životní moudrost ve zkratce. Ovšem kerkonošská poudačka jistě není zdaleka totéž co krkonošská vyprávěnka – bez jadrného, úsporného a melodického dialektu by bylo poudačky sotva půl. Tady se moc dobře pozná, že krkonošské nářečí je Slávčinou rodnou řečí. Čtenář, jemuž se tento půvabný svazeček dostane do rukou, se nemusí obávat, že knižní forma jej ochudí o zvukovou stránku věci. Vzpomínkové vyprávění, prostřídané vlastní poezií, nejproslulejšími poudačkami ze sbírek Marie Kubátové, Jana Buchara a Prokopa Háska a uzavřené malým fotoalbem, doplňuje přiložené cédéčko s krkonošskými lidovými písněmi v podání skupiny Kantoři, jež prokládají další poudačky v autorčině přednesu. Psané, mluvené a zpívané slovo se tu sešlo ve šťastném spojení, a tak lidová vypravěčka Slávka Hubačíková, honosící se i titulem jedna z arcibab Marie Kubátové, může být se svojí prvotinou po právu spokojená.