Hodnocení knihy

Inyenzi, neboli, Švábi - strhující příběh pronásledované ženy z období rwandské genocidy

Scholastique Mukasonga

Jota | 2007

Kategorie:

Biografie, memoáry a korespondence 10263x

Štítky:

zločiny proti lidskosti 39x

Dostupnost:	Vyprodáno
Vazba:	Pevná s obálkou
Počet stran:	147
Jazyky:	česky
Překladatel:	Jiří Žák
Vydání:	1. vyd
ISBN:	978-80-7217-501-7 (váz.)
Vydáno v:	Brno
Poznámka:	obálka Jiří Mičkal
Vystaveno:	so 5. listopadu 2022 9:54
Číslo položky:	432692

Popis
Komentáře

Podtitul: Strhující příběh pronásledované ženy z období rwandské genocidy

Kniha na hranici literatury faktu, v níž žena z kmene Tutsiů, jež dvakrát během svého života musela opustit domov a spolu s tisíci soukmenovců prožila etnické čistky ve Rwandě v letech 1968 a 1973, líčí průběh genocidy v zemi v 2. pol. 20. století.

Autorka vypráví o dětství, kdy se poprvé setkala s pronásledováním lidí svého kmene ze strany vládnoucích Hutuů a rodina byla vysídlena do Nyamaty. Při další vlně rasových nepokojů musela rodina uprchnout do Burundi, kde ale také patřili Tutsiové k opovrhovaným a pronásledovaným. Dívka se jako jedna z mála tutsijských dívek dostala na střední školu, vystudovala školu pro sociální asistentky a díky své práci pro UNICEF se seznámila se svým budoucím manželem. Žila ve Francii, kde se snažila pracovat pro svou zemi a podobně postižené. V roce 1994 se dozvěděla, že všichni členové její rodiny byli vyvražděni hutuskými fanatiky při nejnovějším vzplanutí rasových nepokojů, při nichž bylo zavražděno na osm set tisíc Tutsiů. Na jejich památku a na paměť své rodiny zaznamenala autorka bezpráví, utrpení a tragédii svého národa jako osamělý výkřik protestu i naléhavé varování.

Komentáře ke knize

Scholastique Mukasonga

Autorka pochází z Rwandy, nyní žije ve Francii. Ve své knize líčí dětství v prefektuře Gikongoro a násilnou deportaci celé rodiny do Nyamaty v roce 1960. Narodila se na březích řeky Rukarara v prefektuře Gikongoro. V roce 1960 byla její rodina deportovaná do Nyamaty. V roce 1967 byla jako jedna z mála tutsijských dívek přijata na prestižní lyceum a v roce 1971 se zapsala do školy pro sociální asistentky v Butaře. Zdání normálnosti však netrvalo dlouho a v roce 1973 musela při další vlně etnických čistek uprchnout do Burundi. Tam dokončila svá studia, pracovala pro UNICEF a potkala zde svého francouzského manžela. V roce 1994 byli rodiče a 37 členů její rodiny povražděni butuskými fanatiky. V témže roce založila Asociaci pro pomoc sirotkům, jejichž rodiče tahynuli během genocidy. Rwandu se odvážila navštívit až v roce 2004.