František Kovář byl český římskokatolický reformistický kněz, později teolog, religionista, publicista, novinář, překladatel, editor, duchovní a třetí biskup-patriarcha Církve československé , profesor-biblista a děkan Husovy československé evangelické fakulty bohoslovecké , po roce 1950 profesor Husovy československé bohoslovecké fakulty v Praze. Po absolvování gymnaziálních studií v Boskovicích vystudoval teologickou fakultu Karlovy univerzity , kněžské svěcení přijal 6. července 1913. Krátce působil jako zatímní katecheta v Doubravce u Plzně a kaplan ve Stříbře , v letech 1914–1918 na své alma mater zastával pozice adjunkta a suplenta stolice novozákonní vědy. Na základě obhájené disertační práce Jesus Christus qua Magister et Paedagogus získal v roce 1916 doktorát teologie. Vedle svého akademického působení vyučoval náboženství na soukromých gymnáziích v Praze , souběžně navštěvoval další přednášky na Filozofické fakultě UK. Po vzniku samostatné Československé republiky vstoupil do služeb Ministerstva školství a národní osvěty, kde s přestávkami a v různých funkcích působil v období 1919–1935; zůstal však přitom aktivním účastníkem událostí souvisejících se vznikem a následným vývojem Církve československé. Vzhledem k tomu, že po celou dobu vysokoškolských studií i svého pedagogického angažmá patřil ke stoupencům idejí katolického modernismu, zapojil se aktivně do činnosti obnovené Jednoty katolického duchovenstva československého i jejího radikálního křídla Ohnisko, v dubnu – září 1919 spolu s Matějem Pavlíkem redigoval jeho tiskový orgán Právo národa. Zúčastnil se valného sjezdu Klubu reformních kněží 8. ledna 1920 v pražském Národním domě na Smíchově, v jehož průběhu byla ustavena Církev československá, i první schůze jejího řídícího grémia 9. ledna 1920, oficiál...