Domeček na Vesuvu je romantický milostný příběh, čerpající z velké části ze života jeho autorky. Ludmila Vaňková je známá především jako spisovatelka historických románů. V tomto pro ni netradičním díle však zobrazila hlavní hrdinku Jarmilu, jejíž příběh v mnohém připomíná část jejího vlastního života.

Vysokoškolačka Jarmila je z politických důvodů propuštěna ze zaměstnání, které odpovídá její kvalifikaci, a najde si práci jako signalistka u dráhy. Ve venkovské stanici poznává svérázné železničářské prostředí, seznamuje se s lidmi, kteří železnicí žijí tělem i duší. Jarmila tady nachází přátelství i lásku.V novém zaměstnání je nucena rezignovat na své vzdělání, ale svou práci na železnici si brzy zamiluje. Touží však, vrátit ke své původní práci v reklamě.
Osud hlavní hrdinky Jarmily i dalších obyvatel železničářské vesnice v celém příběhu ovlivňuje nejen láska a přátelství, ale i nevěra a žárlivost, která je hnacím motorem dalších událostí Jarmilina života.

Sama Ludmila Vaňková byla nucena v sedmdesátých letech opustit z politických důvodů svou práci v nakladatelství a pracovala několik let v železniční stanici Karlštejn.
Jak sama píše:

"....můj příběh se odehrává na neexistující trati v neexistující stanici mezi zcela smyšlenými postavami a mé domovské stanice se dotýká jen do té míry, jako kterékoli jiné. Přesto by nikdy nevznikl, nebýt jí."

Ludmila Vaňková v tomto románu dokázala, že není jen vynikající spisovatelkou a překladatelkou historických románů, ale že dokáže zpracovat stejně dobře i téma současných lidí s jejich touhami, problémy i mnohdy komplikovanými vztahy.

Příběh Jarmily je nejen milostným románem, ale i výpovědí o době komunistické diktatury, kdy člověkmohl dělat jen to, co mu bylo dovoleno. Jarmilina kariéra je zničena ve jménu komunistické ideologie,v níž inteligence a schopnosti jsou na žebříčku hodnot mnohem níž, než polické názory.

Ukázka z knihy:
" ... Vilém poslouchal se staženým obočím, jak přijímá hlášení o vlaku. ' Vy si s Honzou tykáte?' , zeptal se. když se obrátila k přístroji.
' Já jemu. Honzovi přece tyká každej. Když jsem nastupovala, ještě byl u Dolejše v zácviku.'
' Páva ti taky tyká. A to spolu sloužíte jen když se slouží ve třech.'
' Ale Páva přece..." Zarazila se. Tak tohle si nezavedu. To tedy ne. 'Nemáš hlad?' zeptala se jakoby nic.
Nadskočil. 'Nezamlouvej to! Se mnou sis vykala.'
'Se Zdeničkou si taky ještě vykám. A to mi byla vždycky mnohem sympatičtější než ty.'
'Zdenka není chlap.'
'Tím spíš.' Podívala se na něj se soucitem. Musí být strašně utahaný. To potom člověk blbne. Ne, nebudu se na něj zlobit. "