Václav Havel byl český dramatik, esejista, disident a kritik komunistického režimu, později politik a státník. Byl devátým a posledním prezidentem Československa a prvním prezidentem České republiky . Václav Havel působil v 60. letech 20. století v Divadle Na zábradlí, kde jej také proslavily hry Zahradní slavnost a Vyrozumění . V době kolem pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po násilném potlačení reforem vojenskou invazí států Varšavské smlouvy byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů, kritiků tehdejšího normalizačního režimu. Vystupoval na obranu politických vězňů a stal se spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V této době napsal kromě dalších divadelních her také vlivné eseje, například Moc bezmocných . Po vypuknutí sametové revoluce v listopadu 1989 se stal jedním ze spoluzakladatelů protikomunistického hnutí Občanské fórum a jako jeho kandidát byl 29. prosince 1989 zvolen prezidentem Československa. Měl zásadní vliv na směřování země k parlamentní demokracii a zapojení do politických struktur západní civilizace. V roce 1992 se mu však nepodařilo zabránit rozpadu československého státu na dvě samostatné republiky: Českou a Slovenskou. Od roku 1993 byl po dvě funkční období prezidentem České republiky. Jako prezident vyvedl Československo z Varšavské smlouvy a výrazně přispěl ke vstupu nástupnické České republiky do Severoatlantické aliance v roce 1999. Výrazně prosazoval také přijetí země do Evropské unie, uskutečněné v roce 2004, po jeho odchodu z funkce prezidenta. Jako literát se světově proslavil svými dramaty v duchu absurdního divadla, v nichž se mimo jiné zabýval tématy moci, byrokracie...

Vilém Prečan je český historik, zabývající se moderními českými dějinami. Narodil se v rodině lékaře. Dětství prožil v Bystřici nad Pernštejnem, kde ještě jako dítě pomáhal spolu s rodiči partyzánům a po válce se stal jedním z nejmladších držitelů medaile Za zásluhy. Rodiče vstoupili do ilegální KSČ již za války, Vilém Prečan je následoval po dosažení zletilosti v roce 1951. Vystudoval Vysokou školu politických a hospodářských věd, specializoval se na dějiny KSČ. Po krátkém působení v Bratislavě působil v letech 1957–1970 v Historickém ústavu ČSAV. Věnoval se mj. vztahům Čechů a Slováků ve 40. letech 20. století, významně zasáhl do debaty o federalizaci Československa. Podílel se na vydání sborníku dokumentů Sedm pražských dnů, 21.–27. 8. 1968. V roce 1970 byl propuštěn z ČSAV, vyloučen z KSČ a trestně stíhán. Následně pracoval jako topič v motolské nemocnici, uklízeč, pomocník ve skladu, vrátný a šatnář a zároveň publikoval v exilovém tisku a v samizdatu. Roku 1976 emigroval do SRN, kde se vrátil k profesi historika. V roce 1986 spoluzaložil a do roku 1994 vedl Československé dokumentační středisko nezávislé literatury v Scheinfeldu, které shromažďovalo fondy samizdatové literatury, osobností a institucí kulturního i společenského života v exilu. Po návratu do Československa založil Ústav soudobých dějin ČSAV, jehož byl v letech 1990–1998 ředitelem, a odborný časopis Soudobé dějiny. V roce 1995 byl jmenován docentem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 2005 profesorem historie na Univerzitě Palackého. V letech 2008–2010 byl a od roku 2013 je znovu členem vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů. 28. října 1998 obdržel z rukou prezidenta ČR Václava Havla Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy. Dále je držitelem Ceny ČSAV za popularizaci vědy za rok 1991, Ceny za literaturu Bavorské akademie krásných umění pro rok 1993 , Pamětní medaile Františka Palackého Akademie věd ČR za zás...