Každodenní život židovské dívky v Evropě pod nadvládou nacistů
Ruth Maier se v roce 1920 narodila do vídeňské židovské rodiny. Poté, co se v předvečer jejích 18. narozenin odehrála Křišťálová noc, nebylo už na co čekat – Ruth emigrovala do Norska. Nacistický teror ji však dostihl i tam, a tak byla deportována do Osvětimi. Její deníky spatřily světlo světa až ve 21. století a jsou víc než svědectvím doby: potkáváme v nich inteligentní ženu, jež zkoumá podstatu lidství a spravedlnosti i v těch nejtemnějších časech.

RUTH MAIEROVÁ se narodila ve Vídni v roce 1920 do asimilované židovské rodiny. Otec pocházel z moravských Žarošic, kde Ruth a její sestra Judith trávily v rodinném kruhu letní prázdniny. V deníku o tom v červenci 1936 píše: „Jsme teď v Žarošicích. Je tu překrásně. Mám Žarošice raději než Vídeň. Cítím se tady doma. Budu psát. Teď se musím dívat. A nasávat do sebe všechnu tu krásu. Po návratu do školy to využiju a budu z toho žít. Jako velbloud z tukových zásob.“

Po tzv. Křišťálové noci, kterou ve Vídni prožívá v předvečer svých 18. narozenin, hledá útočiště v Norsku. 26. listopadu 1942 byla při masovém zatýkání Židů v Oslo zatčena a poslána do Osvětimi.

Deník si začala psát jako dvanáctiletá školačka. Její důvěrná přítelkyně Gunvor Hofmo zápisky schraňovala padesát let. Dopisy, které Ruth Maierová odeslala z Norska, uchovala její sestra Judith v Anglii. Na základě osmi sešitů deníku a padesátky dopisů stvořil JAN ERIK VOLD strhující životní příběh, který je nejucelenějším literárním dokumentem, jaký v Norsku existuje o židovské osobě za druhé světové války.

DENÍK RUTH MAIEROVÉ vzbudil při vydání v roce 2007 značnou pozornost a práva k němu se prodala do jedenácti zemí. Česko je nyní dvanáctou zemí, kde překlad norského originálu vychází.

„Jedinečný objev. Píše zde osoba pronásledovaná; v žádném případě z perspektivy oběti, zde píše osoba vysoce nadaná, hladová po životě a vědění.“ Die Zeit

„Její poslední deník, který dopsala dva dny po svých 22. narozeninách, nese nápis: ‚Nepálit!‘ Z dnešního pohledu můžeme být vděční za to, že se neproměnil v popel, neboť jde o lidské svědectví doby.“

The Independent