Plutarchos, rodák z boiotské Chaironeie (žil asi v letech 50 až 120 po Kr. ), byl poslední universální duch řecké antiky. Za jeho doby se stala římská říše hlavním mocenským, kulturním a civilisačním činitelem v Evropě. Plutarchos její velikost upřímně obdivoval, ale největší jeho láskou byla jeho vlast, Řecko, porobené, ponížené a vyssáté; jeho slávu, krásu a moudrost snažil se uchovat tradicí, jednak tím, že vyučoval ve svém. rodišti příbuzné a přátele — byla to jakási chaironejská akademie — jednak rozsáhlou činností spisovatelskou. Ta zasahovala do všemožných oborů lidského myšlení a konání, neboť autor byl muž velmi širokých zájmů, a možno říci, poslední universální duch řeckého starověku. V souhlasu s obecnou vyčerpaností starého Řecka a i šíří svých zájmů byl to arci duch značně mělký a pramálo samostatný: vše čerpal od svých předchůdců a jen popularisoval cizí myšlenky, leckdy s notnou dávkou nekritičnosti.

Velmi značnou část jeho literárního odkazu zabírá svod historických životopisů, zvaný Bioi paralléloi. Obsahuje tři samostatné a 46 souběžných biografií vynikajících Řeků a Římanů. Autor staví proti sobě vždy Reka a Římana, kteří jsou nějak obdobní, a srovnává je spolu; na př. zákonodárce Lykurga a Numu; řečníky Demosthena a Cicerona; vyhnance, kteří se provinili proti své vlasti, Alkibiada a Koriolana atd. Tyto jeho biografie jsou velmi cenné, jak tím, že se zakládají na starých pramenech, dnes většinou ztracených, tak také poutavým obsahem. Historicky po některých stránkách nejsou bezvadné, ale Plutarchos sám zdůrazňuje, že nechce vypisovat historii, nýbrž životy; neusiluje o historickou úplnost, chce osvětlit povahy líčených osob a tak stavěti lidem před oči příklady ctnosti a špatnosti. „V nejznamenitějších skutcích se nejeví tak veskrze zdatnost a zbabělost“, píše kdesi, „ale často nepatrný skutek, výrok, žert spíše ozřejmí povahu než celé bitvy... Jako se tedy snaží malíři zachytit podoby z obličeje a z tvarů očí a jejich okolí, kde se jeví povaha, a o ostatní části těla se málo starají tak také je třeba dovoliti nám, abychom se spíše ponořovali do projevů duše a těmi charakterisovali život každého jednotlivce, a jiným ponechali ty velkoleposti a zápasy. “ Je tedy biograf s tendencí psychagogickou, a ta se mu vskutku daří. Jeho ušlechtilá povaha, plná opravdové humanity, smiřuje nás s jeho nedostatky. Významným svědectvím síly a poutavosti jeho výtvorů je veliký vliv, který měly na moderní evropské literatury od Shakespeara až po dnešní dobu..