Jacques Maritain byl francouzský katolický filosof tomistické a personalistické inspirace, zastánce „integrálního křesťanského humanismu“ a lidské svobody. Velký význam měla jeho politická filosofie, včetně účasti při formulaci Deklarace lidských práv, a jeho estetika. Maritain se narodil v rodině významného právníka, v letech 1900–1905 studoval na Sorbonně filosofii a přírodní vědy a na radu svého přítele, spisovatele Charlese Péguyho, chodil i na přednášky Henri Bergsona. Roku 1904 si vzal paní Raïssu z ruské židovské emigrantské rodiny a roku 1906 se dal katolicky pokřtít. V letech 1906–1908 dále studoval přírodní vědy v Heidelbergu a po návratu do Francie se rozešel s Bergsonem a věnoval se studiu Tomáše Akvinského. V letech 1914–1939 byl profesorem na Institut catholique v Paříži a ve svých raných pracích se věnoval obraně katolicismu. Seznámil se s ruským filosofem Nikolajem Berďajevem a s personalistickým myslitelem E. Mounierem a pod jejich vlivem se začal zajímat o sociální otázky, křesťanský humanismus a lidská práva. Už od třicátých let dojížděl pravidelně přednášet do Toronta a po pádu Francie roku 1940 místo návratu odjel do USA, kde přednášel v Princetonu a na Kolumbijské univerzitě. Pracoval také na vysílání pro Francii, po osvobození Francie byl v letech 1944–1948 byl velvyslancem ve Vatikánu, kde se spřátelil s pozdějším papežem Pavlem VI.; v téže době se podílel na formulaci Deklarace lidských práv pro OSN i papežských dokumentů k sociálním otázkám. Roku 1948 opět odejel do Princetonu a přednášel na řadě dalších amerických univerzit. Roku 1960 se vrátil do Francie a když roku 1961 ovdověl, odešel do Toulouse, kde žil a zemřel v dominikánském klášteře. V poslední knize, Sedlák od Garonny , kritizoval některé změny, k nimž došlo na Druhém vatikánském koncilu. Maritain napsal přes 60 knih , zčásti polemic...