Ivan Krasko, vlastním jménem Ján Botto, pseudonym Bohdana J. Potokinová, Janko Cigáň aj. , byl slovenský básník, prozaik a překladatel, představitel literární moderny; meziválečný československý politik, poslanec a senátor Národního shromáždění. Narodil se v gemerských Lukovištích v zemědělské rodině. Jeho vzdáleným příbuzným byl přední slovenský romantický básník a štúrovec Ján Botto. Studoval v Lukovištích, na maďarském gymnáziu v Rimavské Sobotě, na německém gymnáziu v Sibini a později pokračoval ve studiu na gymnáziu v Brašově, kde také v roce 1896 odmaturoval. Po maturitě se vrátil domů a pomáhal v podnikatelských aktivitách své rodině. Před rokem 1918 byl členem Muzeální slovenské společnosti. V roce 1900 se přihlásil ke studiu chemického inženýrství na české Vysoké škole technické v Praze, které úspěšně dokončil v roce 1905. Zde se aktivně zapojil do činnosti studentského spolku Detvan. Po jistou dobu pracoval jako technický úředník v cukrovaru v obci Klobuky , později v chemické továrně v nedalekém Slaném . V Slaném se mu roku 1913 narodil syn . V roce 1914 za první světové války narukoval po ukončení své jednoroční vojenské služby na východní frontu. Po skončení války v roce 1918 se přestěhoval na Slovensko a zapojil se do politického života Československa. Profesí byl v polovině 20. let uváděn jako doktor a spisovatel v Bratislavě. V letech 1919–1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění za Slovenský klub . Jmenován poslancem byl na 16. schůzi v lednu 1919. V parlamentních volbách v roce 1920 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění za Slovenskou národní a rolnickou stranu , respektive za Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu , se kterou Slovenská národní a rolni...

Svetozár Hurban-Vajanský, vlastním jménem Svetozár Miloslav Hurban byl slovenský spisovatel, publicista, literární kritik a politik. Narodil se jako nejstarší syn Jozefa Miloslava Hurbana a jeho manželky Anny Hurbanové, roz. Jurkovičové. Vystudoval právnickou akademii v Bratislavě. Pracoval jako koncipient v Trnavě, Budapešti, Bratislavě i Vídni a poté si otevřel vlastní právní praxi ve Skalici. V roku 1875 se oženil s Idou Dobrovitsovou. V roce 1878 byl povolán do armády. Později se stal redaktorem Národních novin v Martine a později jejich šéfredaktorem. Působil jako spolupracovník časopisu Oro, roku 1881 obnovil vydávání časopisu Slovenské pohľady, okolo kterého se soustředil slovenský literární a kulturní život. Od roku 1894 byl též tajemníkem ženského spolku Živena. Vícekrát byl za svoji novinářskou a publicistickou činnost vězněn. Pochován je na Národním hřbitově v Martině. Náhrobek navrhl Dušan Jurkovič Svojí literární tvorbou se řadí mezi autory slovenského realismu. Většinu děl napsal ve slovenštině, ale psal též německy a jeho manželka část jeho prací přeložila do němčiny. Ve svých dílech reagoval na soudobé společenské problémy, věnoval se i problematickým vztahům jednotlivce a národa nebo i boje za zachování národa. Zpočátku se věnoval zejména psaní poezie, později se věnoval i próze a překladům.