Anton Pavlovič Čechov byl ruský dramatik a prozaik. Čechovův otec Pavel Jegorovič pocházel z Voroněžské gubernie. Do Taganrogu přišel v roce 1844 a zprvu pracoval jako kupecký příručí. Roku 1853 se oženil s Jevgenií Jakovlevnou Morozovovou ; o tři roky později se osamostatnil a otevřel si krám se smíšeným zbožím. Čechovovi měli sedm dětí, nejmladší dcera Anna zemřela ve věku dvou let. Všichni sourozenci nastoupili uměleckou, pedagogickou nebo právnickou kariéru. Anton Pavlovič byl v rodině třetí nejstarší. V letech 1868 až 1879 navštěvoval gymnázium v Taganrogu. Studium nebylo příliš úspěšné, Čechov během něj dvakrát propadl: ve 3. třídě z aritmetiky a zeměpisu, v 5. z řečtiny. Roku 1876 Čechovův otec zbankrotoval a uprchl do Moskvy, kam ho postupně následovala celá rodina až na Antona Pavloviče a jeho bratra Ivana, kteří vyjednávali s věřiteli a dokončovali taganrožské gymnázium. Po maturitě roku 1879 odjel Čechov za rodiči do Moskvy, kde na tamní univerzitě vystudoval medicínu. Už za studia se u něj projevily příznaky tuberkulózy. Pak pracoval jako lékař, ovšem od roku 1886 už jen příležitostně a takřka výhradně pro chudou klientelu. Aby si na studiích přivydělal, přispíval od roku 1879 do humoristických časopisů, nejčastěji pod pseudonymem Antoša Čechonte. Psal krátké humoristické povídky či žertovné miniatury, do roku 1886 jich vytvořil kolem šesti set. Od roku 1882 psal také pro petrohradské noviny. Zhruba v roce 1886 začíná nová etapa Čechovovy tvorby, kdy píše prózy s hlubším psychologickým dosahem a ne už výhradně satirické jako dosud. To nalezlo ohlas v udělení Puškinovy prémie Akademií věd roku 1888. Už nemocný v roce 1890 podnikl tříměsíční cestu na Sibiř, aby psal o nucených pracích na vězeňském ostrově Sachalin. Jeho zpráva z cesty popisuje otřesný život vyhnanců v carské říši. Rok nato navštívil Rakousk...

Nikolaj Vasiljevič Gogol, rusky Николай Васильевич Гоголь, ukrajinsky Микола Васильович Гоголь, Mykola Vasyľjovyč Hohoľ byl ruský prozaik a dramatik ukrajinského původu, představitel ruského romantismu s velmi silnými prvky kritického realismu, za jehož zakladatele je v ruské literatuře považován.

Alexandr Grin byl ruský autor romantických fantaskních románů a novel s dobrodružnou tématikou. Od roku 1912 žil v Petrohradu a zde za deset let napsal mimo jiné tyto povídky: Modré kaskády Telluri, Xenie Turpanová, Ostrov Reno, Úžina mořských bouří, Kapitán Duke, Provaz, Koráby v Lisse. Narodil se 23. srpna 1880 ve Slobodskom. Ve svém neradostném mládí vykonával všecka možná povolání od plavčíka až po zlatokopa. Nakonec se stal revolucionářem z povolání a za tuto činnost byl carskými úřady několikrát odsouzen do vězení a vyhnanství. Psát začal ve vězení a kolem roku 1910 i uveřejňovat nejdřív krátké prózy. Ve své vlasti byl a je dosud velmi oblíbeným autorem pro své divukrásné fantazie, z nichž ho nejvíce proslavily novela Nachové plachty a romány Běžící po vlnách a Cesta nikam. Za ruské občanské války vstoupil roku 1919 do Rudé armády, onemocněl tyfem, pro invaliditu byl demobilizován a následně upadl do velké bídy. Jeho život byl poznamenán ustavičnou chudobou, nemocí a samotářstvím. Přežil jen díky Maximu Gorkému, protože na základě jeho iniciativy mohl žít několik let v petrohradském Domě umění. Zbytek života prožil na jihu na Krymu .