Druhá světová válka, největší v dějinách lidstva, se na moři odehrála převážně na dvou oceánech, Atlantiku a Pacifiku. V Tichém oceánu k největším bojům docházelo mezi Japonskem a Spojenými státy, jejichž flotily do bojů výrazně zasahovaly, v Atlantiku proti sobě stálo Německo a Velká Británie (na Středozemním moři pak především, i když ne výhradně, Velká Británie a Itálie). Když jsem začínal psát "Bouři nad Atlantikem", uvědomoval jsem si obrovský rozsah práce, která na mě čeká, přestože tematikou týkající se námořní války, nejen druhé světové, se zabývám více než třicet let v mnoha vydaných knihách a jiných publikacích. V předkládané knize jsem pro čtenáře soustředil popis válečných operací výhradně v Atlantiku včetně okrajových moří, jako je Baltik, Severní moře, Středozemní moře a v malé ukázce se objevilo také Černé moře. Nacházejí se zde nezbytné zmínky, poměrně nepočetné, o akcích německých a italských ponorek v Indickém oceánu stejně jako korzárských lodí na jiných vodních plochách než pouze v Atlantiku. Vím ale, že ani ta nejlepší knížka, sebevíce zdařilé literární dílo, neumí vyjádřit zarážející pravdu námořní války. Jak totiž lze zachytit pravdivé zážitky posledních chvil tisíců námořníků umírajících v tonoucích a hořících lodích, otřásaných výbuchy z děl? Jak zachytit poslední chvíle života posádek ponorek drcených výbuchy hlubinných pum nebo se dusících v pomalé agónii způsobené nedostatkem kyslíku v ponorce, ležící na dně moře? Jak vyjádřit muka těch, kteří zmrzli nebo zemřeli hladem či žízní, byť se jim podařilo dostat do záchranného člunu nebo voru po ztroskotání jejich lodi?