Kniha Bohové na nebesích potírá obecně přijímanou představu, že astronomie začala s Galileem. Starověké civilizace si silně uvědomovaly noční oblohu. Například Babyloňané začali zaznamenávat i předvídat pohyby planet, neboli ‚bohů na nebesích‘ už 1000 let před Kristem. Za barvitými mytologiemi obklopujícími jejich interpretace h vězd se skrývala překvapivě přesná znalost pohybů nebeských těles. Egypťané jako první stanovili den a noc po dvanácti hodinách, Babyloňané rozdělili kruh na 360 stupňů. Demytologizováním mýtů těchto civilizací vidíme, jak pozorování oblohy vedlo k vývoji složitých kalendářů, ke vzniku vysoce náročných způsobů navigace a k pochopení hlubokých matematických principů. Rozvoj astronomie posunula vpřed myšlenka, že svět nestvořilo více bohů, ale jediný Bůh Stvořitel, který vyprojektoval jak vesmír, tak i lidskou inteligenci v souladu s racionálními principy – tuto myšlenku najdeme jak u starověkých Židů, tak v řeckém pojmu logos (slovo). A když se tyto filozofické směry kolem roku 200 po Kristu spojily v raném křesťanství a pak o čtyři staletí později v islámu, umožnily nový pohled na přírodu jako racionální celek, který je lidská inteligence schopná pochopit. Bohové na nebesích sledují tuto cestu od Egypta a Babylónii přes židovské myšlení a řeckou vědu a filozofii. Allan Chapman popisuje nesmírný vzestup vědy nejprve za středověkého islámu a pak v křesťanské Evropě, která explodovala čerstvou intelektuální energií kolem roku 1100 po Kristu. Boří známý mýtus, že náboženská víra vždy představovala nepřítele vědy, dokazuje, že by právě naopak bez náboženského vědomí věda ani nikdy nevznikla.