František Buriánek byl český literární historik a kritik. Narodil se v Rokycanech, po maturitě na reálném gymnáziu v Klatovech v roce 1936 studoval v letech 1936–1939 a 1945–1946 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze češtinu a francouzštinu . V letech 1939–1942 byl vězněn v rámci akce „17. listopad 1939“ v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Za účast v národním odboji byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939. Po válce pracoval nejdříve jako dělník, po ukončení studia na knihovnické škole v Praze v letech 1946–1950 jako knihovník v Úřadu předsednictva vlády. V roce 1947 vstoupil do KSČ. V letech 1950–1955 byl zaměstnán jako knihovník, později jako vedoucí kulturního odboru Kanceláře prezidenta republiky, od roku 1950 externě vyučoval na FF UK, habilitoval se v roce 1955 prací Bezruč – Toman – Gellner –Šrámek, profesorem novodobé české literatury byl jmenován roku 1961. Titul CSc. získal v roce 1957 monografií Petr Bezruč, titul DrSc. v roce 1969 prací Generace buřičů. Katedru české a slovenské literatury vedl v období 1956–1972, proděkanem byl v letech 1960–1963. Na počátku tzv. normalizace byl vyškrtnut z KSČ , ale setrval jako profesor na katedře české a slovenské literatury a literární vědy FF UK. V roce 1981 odešel do důchodu. Literární kritiky publikoval v různých novinách a časopisech, například v Rudém právu, v Tvorbě, v Literárních novinách, odborné práce pak zvláště v České literatuře, Českém jazyku a literatuře. Redigoval měsíčník Impuls. Jako editor se podílel na vydání několika knih, například Česká poesie, 1951; J. Hora: Výbor z básní, 1954; F. Gellner: Má píseň ze sna budívá, 1955; V. Dyk: Opustíš-li mne, nezahynu, 1956; Patnáct májů (sb. z české a slovenské poezie 1945–1960, 1960; Čítanka českého myšlení o literatuře, 1976 Zabýval se českou literaturou 20. století, zvláštní pozornost věnoval české poezii...

Narozen 22. 7. 1920 v Praze, zemřel 26. 1. 1996 tamtéž. PhDr., profesor dějin umění, umělecký kritik, překladatel z angličtiny, ředitel Národní galerie v Praze, publikace z oboru.

Oldřich Kulhánek byl český malíř, grafik, ilustrátor, scénograf a pedagog. Stal se autorem grafické podoby současných českých bankovek a vytvořil mnoho českých poštovních známek. Za grafiky, jimiž údajně hanobil představitele bývalých socialistických zemí, byl za minulého režimu perzekvován. Od roku 1968 stíhán a v březnu roku 1971 zatčen StB a uvězněn. Tehdy byl obviněn z toho, že svými grafickými listy s tváří Stalina hanobí představitele komunistických zemí. Na celkem jedenácti grafikách, které režim označil za tzv. ideově nebezpečné, byl totiž deformovaný Stalinův obličej, perforované pěticípé hvězdy či budovatelsky radostné obličeje změněné v ohavný škleb. Ve vykonstruované kauze zvané Kulhánek a spol. byl společně s ním souzen také jeho kolega a přítel Krejčí. Poté strávil měsíc ve vězení a musel pravidelně chodit k výslechům. Případ ukončilo líčení u obvodního soudu pro Prahu 10 , kde bylo jeho 11 grafických listů odsouzeno k likvidaci. Jeho rodině a přátelům se ale podařilo až do roku 1989 skrývat matrice k těmto listům, takže počátkem 90. let z nich byla vytištěna limitovaná edice, nazvaná Prohibita. Původní grafiky nakonec údajně zničeny nebyly, soudci je měli před spálením rozkrást. Roku 1958 byl přijat na VŠUP Praha do ateliéru grafiky prof. Karla Svolinského . Studia dokončil v roce 1964. Profesionální dráhu začal svojí diplomovou prací, ilustracemi knihy veršů Vladimíra Holana Sen. První samostatnou výstavu měl roku 1968 v Galerii mladých v Praze společně s malířem Janem Krejčím. Novou bankovku navrhl poprvé již v roce 1971, kdy jeho desetikoruna vyhrála anonymní konkurz. Bankovka s tématem Mistr Pavel z Levoče se ale do tiskárny se nakonec nedostala. Celá sedmdesátá léta měl zákaz výstav, zákaz spolupráce s nakladatelstvími a zákaz publicity. Přesto se ilegálně podařilo dostat některá jeho díla za železnou oponu – například v roce 1971 se pod pseudonymem Ulrich Böhm zúčastn...