Antonin Petrovič Ladinskij, rusky: Антонин Петрович Ладинский byl ruský sovětský básník tzv. první vlny emigrace, blízký tzv. pařížské nótě, autor populárních historických románů o Římské říši, Byzancii a Kyjevské Rusi. Svou volnou trilogii věnoval historii Kyjevské Rusi. Narodil se v rodině úředníka Pskovské gubernie. Studia na právnické fakultě Petrohradské univerzity předčasně ukončil, když odešel jako dobrovolník na frotnu 1. světové války. Během občanské války byl v Bílé armádě, kde postoupil až do hodnosti podporučíka. Po těžkém zranění se v roce 1920 evakuoval do Egypta, odkud v roce 1924 odjel do Paříže. Vystřídal spostu profesí, od 20. let pracoval jako telefonista v redakci novin, což mu umožnilo se cele zasvětit literární práci. Jakožto dopisovatel v 30. letech vykonal několik cest po Evropě a Blízkém Východě. Jeho básnické sbírky byly vysoko ceněny, jeho styl byl přirovnáván k neoromantismu. V 2. polovně 30. let vydal dva historické romány XV легион a Голубь над Понтом . Během 2. světové války sbíral materiál pro romány o Anně Jaroslavně a Vladimiru Polomachovi a zaujal aktivní prosovětskou pozici. V roce 1946 dostal sovětské občanství a v roce 1950 byl deportován z Francie, nějakou dobu pak žil v NDR, kde pracoval jako překladatel v jednom podniku v Drážďanech. V roce 1955 se vrátil do Moskvy. Debutoval svými historickými romány, které v SSSR vyšly pod názvy В дни Каракаллы a Когда пал Херсонес . V roce 1961, krátce před svou smrtí, byl přijat do Svazu spisovatelů. Knihy Анна Ярославна — королева Франции a Последний путь Владимира Мономаха vyšly po...